Čtení ke kávě XIX (espresso z kubánské kávy) – V odrazu je libyjská poušť

Čtení ke kávě XIX (espresso z kubánské kávy) – V odrazu je libyjská poušť

Tento článek jsem sdílel na Facebooku 15.4., tj. před osmi dny. Co se od té doby událo?

Novinář z The Independent Robert Fisk se vydal na místo údajného Assadova chemického útoku ve městě Douma a po rozhovorech s lékaři na zdejší klinice se dozvěděl, že oběti nebyly postiženy chemickým plynem, ale údajným nedostatkem kyslíku způsobeným prašnou smrští vyvolanou bombardováním.
Několik osob, které na Twitteru opakovaně volají po důkazech chemického útoku, odsuzují vojenský úder USA, Francie a Británie a odmítají verzi událostí předloženou Bílými helmami, se stalo terčem pomlouvačné a diskreditační kampaně BBC, Sky News a The Times.
Německý reportér pro stanici ZDF Uli Gack podle rt.com (německy nemluvím) mluvil s uprchlíky z Doumy, podle kterých bylo město místním velitelských stanovištěm islamistů. Ti údajně počítali se syrským útokem a připravili na místě kanistry chlorinu, aby mohli zinscenovat chemický útok. Gack byl vzápětí označen za šiřitele proassadovské propagandy.

Kde je pravda? Sám nevím, ale celé to až příliš smrdí. Kdo vystupuje proti vládní verzi událostí je diskreditován a pomlouvám, a to smrdí ještě víc. Zde je původní článek.

______

„Kde jsou důkazy?“ ptám se sám sebe, když si čtu zprávy o chemickém útoku v Sýrii, a silných slovech Trumpa, Mayové, Macrona, Haleyové, Šlechtové, Stropnického…

„Jaký by měl Assád motiv použít v této fázi konfliktu chemické zbraně? Jak by z toho těžil? Mohla by z toho těžit protistrana, tj. Islámský stát? Mohl by ISIL útoky zinscenovat? Jsou „Bílé helmy“ hodnověrnou organizací? Může mít západní intervence natolik pozitivní dopad, aby převýšila nesmírná rizika eskalace napětí ve vztahu k Rusku?“

Otázky a jejich odpovědi jsou natolik závažné, že před hraním si na rytíře na bílém koni je bezpodmínečně nutné provést důkladné vyšetřování, protože kroky na stezce intervencí nelze vzít zpět. Jakmile se jednou hodí písek do ozubí, hrozí to nevratnými následky.

Mám před sebou zprávu komise pro zahraniční věci britského parlamentu o britské vojenské intervenci v Libyi v roce 2011. Spojené království tehdy spolu s Francií (alespoň dokud měla bomby) a USA podpořilo libyjské povstalce v občanské válce proti Muammaru Kaddáfímu. Výsledkem intervence byla Kaddáfího smrt, vítězství povstalců, a dále cituji ze zprávy:

„politický a ekonomický kolaps, rozhoření miličních a kmenových bojů, humanitární a migrační krize, hromadné porušování lidských práv, rozptýlení zbraní Kaddáfího režimu po celém regionu a posílení ISIL v severní Africe.“

Do humanitární krize a porušování lidských práv bezesporu spadá i obnovení obchodu s otroky, byť se o něm v té zprávě explicitně nehovoří. Ve světle zásahu západních zemí v Sýrii je dobrý čas oprášit těch pár poznatků, které všichni kromě Hillary Clintonové a jí podobných získali z intervence v Libyi.

*  *  *

Ve zprávě se píše, že britská vláda nechápala regionální a politickou spletitost Libye a neměla dostatečné informace o skladbě populace a o kmenovém uspořádání Libyjců. Dále neměla zpravodajský materiál o napojení islámských militantních skupin na povstání, což, jak se ve zprávě píše, ovšem mělo být známo, poněvadž mnoho Libyjců se již dříve zapojilo po boku Al-Káidy do iráckého povstání a bojů v Afghánistánu.

Uvádí se, že důležitým faktorem pro rozhodnutí o intervenci byl Kaddáfího televizní výstup, ve kterém údajně hovořil o tom, že se chystá zopakovat některé kriminální činy minulosti. Konkrétně měl hovořit o odplatě vůči Benghází a vyhrožovat, že půjde od domu k domu a bude trestat sympatizanty s povstáním. Důkazy o Kaddáfího útocích na civilisty ovšem žádné nebyly. Při bojích o Misratu bylo zabito 257 lidí a zraněno 949, z toho 22 žen a 8 dětí. Vyšetřovatelé OSN identifikovali v Tripolisu v únoru 2011 přes 200 mrtvých, z toho 2 ženy. Zpráva tvrdí, že z nepoměru mezi mrtvými ženami a muži lze usoudit, že Kaddáfího síly útočily především na mužské (pravděpodobně) povstalce a nikoliv plošně na civilisty. Ve zprávě se dále tvrdí, že Kaddáfí ukázal během povstání na východě země v 80. letech shovívavost, jelikož si byl zřejmě vědom, že tak diversifikovanou kmenovou kulturu nemůže kontrolovat silou strachu a teroru.

Veliká role ve zveličování Kaddáfího údajných úmyslů masakrovat civilisty je ve zprávě přičtena televizi Al-Jazzera a do určité míry stanici al-Arabiya, které tvrdily, že Kaddáfí bombardoval civilisty v Benghází, což, jak se později ukázalo, se vůbec nestalo.

Vyšetřování Amnesty International z června 2011 nepotvrdilo četná obvinění z hromadného porušování lidských práv vojáky Kaddáfího režimu, avšak zjistilo, že povstalci v Benghází lhali a fabrikovali falešné důkazy. Zpráva Amnesty došla k závěru, že „velká část zpravodajství západních médií byla velmi jednostranná, … , [zpravodajství] prezentovalo povstalce jako naprosto mírumilovnou sílu a tvrdilo, že bojovníci režimu masakrovali neozbrojené protestanty, kteří [pro režim] nepředstavovali vůbec žádné nebezpečí.“

Část zprávy o důkazním materiálu, který podložil rozhodnutí intervenovat, je zakončena takto:

„Nenašli jsme žádné důkazy o tom, že vláda Velké Británie provedla dostatečnou analýzu povahy povstání v Libyi. Mohlo se stát, že vláda nebyla schopna analýzu provést kvůli nedostatečnému zpravodajství a nedostatečnému vhledu [institutional insight?] a byla chycena do běhu událostí a jejich vývoje. Vláda nemohla potvrdit, zdali Kadáffího režim skutečně představoval nebezpečí pro civilisty; vláda si vybrala některé části Kaddáfího rétoriky a přijala je jako pravdivé; vláda nezvládla identifikovat napojení islámských radikálů na povstání. Strategie Velké Británie byla založena na špatných domněnkách a na neúplném pochopení důkazů.“

*  *  *

Silnou kávou jsou záznamy dvou telefonních hovorů Tonyho Blaira a Muammara Kaddáfího. Výměna probíhala asi takhle (parafrázuji, zjednodušuji a zkracuji):

TB: Tohle je hrozně obtížná situace. Můžete mi říct, co si myslíte, že se děje?

MK: V Libyi byly spící buňky Al-Káidy. Ty teď začaly útočit na policejní stanice a šíří chaos. Jsou ozbrojené. Patří k Al-Káidě a jejich lídr je bývalý vězen z Guantanama Al Hassadi. V USA ho znají. Hlásají, že jediným a pravým prorokem je Mohamed, je to podobné bin Ládenovi. Lidé se bojí vycházet ven, v ulicích jsou ozbrojené gangy Al-Káidy. Nejsou tu žádní zahraniční korespondenti, nedostáváte objektivní informace.

TB: … násilí musí skončit.

MK: Jaké násilí?

TB: Došlo tam k násilí a krveprolití.

MK: Oni zaútočili na policejní stanice, tam došlo k přestřelkám.

TB: Já vám rozumím. Můžu vám pomoct s mezinárodním společenstvím, ale násilí musí skončit.

MK: Jasně, ale zdůrazněte, že to je boj proti Al-Káidě.

TB: Rozumím.

MK: Pošlete novináře a politiky. Mluvte přímo k nim [povstalcům?] a zjistěte jejich napojení na Al-Káidu.

TB: Musíme se snažit vyřešit to mírově. Žádné násilí.

MK: Ale co když opět zaútočí na policejní stanice nebo vojenské tábory?

TB: Násilí musí přestat, nálety na civilisty musí přestat.

MK: Nic takového se tu neděje. Oni se ozbrojili. Co když zaútočí na vojenské tábory?

TB: Rozumím. Budu teď mluvit s USA a EU, ale situace se musí uklidnit.

Druhý hovor:

TB: Mluvil jsem s lidmi. Nejdůležitější je, aby krveprolití a násilí skončilo.

MK: Kdo to řekl? Tady se 100% nic neděje.

TB: Je to tu ve zprávách, já to vysvětlím, mluvil jsem s lidma a všichni chtějí mírové řešení.

MK: V Libyi žádné boje nejsou. Kdo to říká? Oni chtějí něco jiného, je to kolonizační kampaň a tomu se musíme bránit. Tady se nic neděje – žádné boje, žádná krev. Přijeďte se podívat do Tripolisu.

TB: Přesvědčení je, že se [v Libyi] bojuje. Jestli máte bezpečné místo, měl byste tam jít, protože tohle neskončí mírově a musí přijít proces změny. Ten proces změny může být řízen a my musíme zjistit, jak ho řídit.

MK: To je jako kolonizace, budu muset vyzbrojit lidi a připravit se k boji.

TB: Pokud chcete ukončit násilí, musíte pochopit, jak se to jeví světu. Přemýšlím, jak to udělat co nejvíce mírově. Musíme najít nějakou cestu. Nejlepší bude najít nějaký proces, který přinese mírovou změnu.

MK: Libyjci zemřou a bude zraněno Středomoří, Evropa a celý svět… tyhle ozbrojené skupiny využívají téhle situace a my proti nim musíme bojovat.

TB: Násilí a krveprolití musí skončit.

MK: Tady žádné násilí není, všude je klid. Ale jestli chcete dobýt Libyi, jsme připraveni bojovat. Bude to jako Irák. Proč nepřijedete do Tripolisu a nepřesvědčíte se, jak to tu teď vypadá?

TB: Chci vás ujistit, že nikdo nechce re-kolonizovat Libyi – Libye je pro Libyjce.

MK: Tyhle skupiny podporující Al-Káidu šíří v televizi lži.

MK: My tu nemáme problém. Nechte nás být. Jestli vás skutečně zajímá pravda, sedněte na letadlo a přileťte se k nám podívat.

TB: Zvážím to. … Doufám, že se zamyslíte nad tím, co jsem říkal, a že vezmete iniciativu. Chtěl bych nabídnout nějaké mírové řešení.

MK: Přijeďte se přesvědčit, jaká je realita.

TB: Zůstaňte na příjmu

*  *  *

Jak zdůrazňuje Nassim Taleb, místní vládu nebo vůdce země nelze rovnou porovnávat s nějakou vyspělou severskou demokracií. Člověk nemůže porovnávat Kaddáfího režim s Norskem nebo Assáda s Dánskem. Člověk musí tyhle vlády porovnávat s *lokální* alternativou. Do těchto regionů nelze dosadit demokratickou vládu a myslet si, že to bude fungovat, jak se západní svět přesvědčil v Iráku, Afghánistánu, Libyi a jak se nejspíše přesvědčí i v Sýrii. Člověk nemůže hodnotit diktátora podobně jednoduše, jako to dělá Hillary Clinton, tzn. „diktátor“ = špatný = musíme se ho ve jménu demokracie zbavit, ale na lince Kaddáfí vs. ISIL, Assad vs. ISIL. A zdali jste stále na pochybách o riziku intervencí a iniciovaných změn režimu, podívejte se na začátek dnešního Čtení ke kávě. Důsledky pádu Kaddáfího dalece, dalece přesáhly hranice Libye a jejich následky si poneseme na zádech ještě dlouhou dobu. V zahraniční politice, stejně jako v lékařství, musí platit zásada Primum non nocere – „First, do no harm,“ což (neohrabaně) přeložím jako „v první řadě neuškodit.“

Zdroje:

Zpráva komise:

https://publications.parliament.uk/pa/cm201617/cmselect/cmfaff/119/119.pdf

Záznamy rozhovorů Blair – Kaddáfí:

https://www.parliament.uk/documents/commons-committees/foreign-affairs/09TBandGaddafiCallTranscript-1115-1145.pdf

https://www.parliament.uk/documents/commons-committees/foreign-affairs/10TBandGaddafiCallTranscript-1535-1600.pdf

Robert Fisk:

https://www.independent.co.uk/voices/syria-chemical-attack-gas-douma-robert-fisk-ghouta-damascus-a8307726.html

Uli Gack (via rt.com):

https://www.rt.com/news/424832-douma-attack-german-media/

Pomlouvačné články:

BBC:

http://www.bbc.com/news/blogs-trending-43745629

Sky News:

 

 

Advertisements

Čtení ke kávě XVIII (Bee-house z Guatemaly, oblast Sonora) – Staré věci doslovně

Čtení ke kávě XVIII (Bee-house z Guatemaly, oblast Sonora) – Staré věci doslovně

V létech před školkou a prvních ve školce jsem brával doslovně skoro všechno.  Vzpomínám si, jak mi na fotbale radili, abych soupeři „dýchal na záda,“ a byť mi to znělo jako blbost, pustil jsem se do toho a funěl za ním jako lokomotiva. Věřil jsem na bludné kořeny, po jejichž překročení se člověk navždy ztratí. Na močály, které člověka vcucnou a nepustí. Oslavy Sv. Mikuláše jsem brával nesmírně vážně a myslel jsem si, že mi čert ublíží. Bylo to zvláštní období, a byť bylo v určitých věcech kouzelné, nebylo zrovna praktické pro běžný život. Na Mikuláše jsem se nikdy netěšil, v lese chodil obezřetně a soupeř, kterému jsem funěl na záda, mě počastoval několika nadávkami. Continue reading “Čtení ke kávě XVIII (Bee-house z Guatemaly, oblast Sonora) – Staré věci doslovně”

ČTENÍ KE KÁVĚ (Costa Rica V60) – O snaze a stoicismu

ČTENÍ KE KÁVĚ (Costa Rica V60) – O snaze a stoicismu

Že si Marcus Aurelius, římský císař a tehdy jeden z nejmocnějších mužů planety, zapisoval své ‚Hovory k sobě‘ jen pro sebe, se čtenář dočte hned v úvodu této knížky. Inu, jestliže můžeme věřit dochovaným informacím, Marcus Aurelius pravidelně meditoval nad světem, životem a smrtí, ostatními lidmi a sebou samým. Na konci dne s bločkem přemítal, v čem by se mohl zlepšit, kde se dopustil chyb, kde by mohl být velkorysejší. Nic z toho nemělo být k publikaci, všechny poznatky a postřehy si psal pro své soukromé účely. Continue reading “ČTENÍ KE KÁVĚ (Costa Rica V60) – O snaze a stoicismu”

Tatarská poušť

Tatarská poušť

Víte, já často přemýšlím nad prostředím, ve kterém se pohybuji, a přemítám, kam to asi povede. Člověka to prostředí chtě nechtě ovlivňuje a on si od něj přebírá některé myšlenky, tlaky, přání, stresy i tužby. Ne nadarmo Goethe prohlásil „pověz mi, s kým trávíš čas, a já ti povím, kdo jsi.“ A to se vztahuje zrovna tak na lidi, jako na aktivity, instituce, města, a snad i státy.

Mno a teď se mi zdá, že už tu nějakou řádku let máme hesla typu dokončit, dotáhnout to daleko, povýšit, být úspěšný. A já se musím ptát: co to znamená být úspěšný? Je to definice, kterou lze zobecnit, nebo by bylo lépe, kdybyste si udělali vlastní pro sebe a já pro sebe? Máme tu, mně se zdá, takový mýtus, že až získáme tuhle a tamto, dostaneme se tam a tam, budeme úspěšní a tím pádem šťastní. Jenomže ten úspěch vypadá jako prázdná skořápka, co člověka nenaplní. Umberto Eco si v jednom rozhovoru tak trochu postěžoval, kterak ho jeho „úspěch“ (prodání milionů výtisků Jména růže) učinil méně svobodným, poněvadž mu například znemožnil chodit do divadla před začátkem představení jako obyčejný člověk. Ryan Holiday, jenž letos dostal cenu Grammy za album, které koprodukoval, přiznal, že šestihodinové čekání pro patnáct vteřin slávy byl neskutečný vopruz, který si příště nechá ujít a raději bude pracovat. Nehledě na to, jak sám píše, že plaketku nedostanou všichni vítězové a ti méně šťastní si ji musejí koupit online. Za zlatavým závojem je prázdná schránka. A změnilo se cenou Grammy vůbec něco?

Zkrátka mám dojem, že „úspěch“ jako vodítko a rozhodovací prvek není robustní. Člověk se tam dostane a zjistí, že věci plynou dál. Nemůžu se zbavit dojmu, že i kdybych napsal bestseller a prodal pět milionů kopií, stejně bych se za týden ráno vzbudil a, jak je mým dobrým zvykem, bručel jako hladový medvěd. Znamená to, že se na psaní vybodnu? Ne! Jenom se budu snažit pustit tenhle „cíl“ z hlavy a budu se soustředit, abych napsal knihu, na kterou budu sám hrdý. Abych psal o tématu, kterého se budu trochu bát. Ještě bych k tomu dal jeden příklad: John Toole nabídl svoji knihu The Confederacy of Dunces vydavatelství Simon & Schuster. Dal do toho všechno a oni ji odmítli. Toole to neunesl a vzal si život. O několik let později našla jeho žena tenhle manuskript v Toolově šuplíku, nabídla ho jinému vydavatelství, prodalo se ho strašně moc a vyhrál Pulitzerovu cenu. Takže člověk nemůže spolehlivě používat hodnocení z vnějšku, musí si ten „úspěch“ definovat sám. Další věc je, že člověk na ten „úspěch“ může čekat dlouho předlouho, ale on nikdy nepřijde. Člověk tomu může obětovat život a stejně zemře přehlížený a neznámý. Poe, Mendel, van Gogh, Stieg Larsson, Emily Dickinson a nekonečně mnoho skoro slavných ale neznámých. Snaha „být úspěšný“ je tedy založená na nesmírně vratkém základu a slovo „úspěch“ začíná být prázdné a prohnilé.

Tyto myšlenky se mi v hlavě převalovaly už pěknou řádku dní, ale konečně jsem je dostal na papír po přečtení nádherné knížky Tatarská poušť od Dina Buzzatiho. Tatarská poušť je totiž právě o tom. O čekání mladého vojáka na rozhodující bitvu a získání slávy a hrdinství, o čekání na nepřítele, který nepřichází. O naději, která jej drží v zapadlé horské pevnosti na hranicích Tatarské pouště, a o čase, jenž plyne nemilosrdnou rychlostí.

A právě ten čas, jenž plyne, i když se nikdo nedívá, mě nutí k zamyšlení. Máme to nastavené do přímé linky: ze školky do školy, na střední na vysokou, do práce a do vyšších pozic. Hlavně to dotáhnout daleko. Sám mám občas pocit, že stojím na kraji Tatarské pouště a s tajemným očekáváním hledím do dáli. Přichází můj nepřítel? Nadchází můj moment? Ale říkám si, blázne, tanči, dokud hudba zní.

Čtení ke kávě (espresso ze zrn z farmy Hacienda Sonora, provincie Alajuela, Kostarika) – Zapomenutá země

Čtení ke kávě (espresso ze zrn z farmy Hacienda Sonora, provincie Alajuela, Kostarika) – Zapomenutá země

„Co ten Tchaj-wan?“ honilo se mi hlavou, když malý mužík v reflexní vestě signalizoval a motor napojený na vrtuli malého Bombardieru se s hlukem a vibracemi probudil k životu. Trocha popojíždění, výměna zdvořilostních frází s řídícím ve věži, zatlačení při rozjezdu, a už jsme byli ve vzduchu – tam, kde se motory velkých ptáků teprve nadechují a vztlakové klapky pilně nabírají vzduch pod svá křídla a snaží se rutinně pokořit staré dobré „to přece nemůže letět.“

„Co od Tchaj-wanu můžu čekat? Jací budou Tchajwanci?“ ptal jsem se sám sebe a neměl jsem sebemenší tušení. Co jsem tedy věděl? Věděl jsem, kde leží na mapě a znal jsem hlavní město (jedničku z maturity ze zeměpisu jsem si skutečně zasloužil, že?). Věděl jsem, že sám sebe nazývá Čínskou republikou, a že jeho veliká sestřička za Tchajwanským průlivem je Čínská lidová republika (máme tedy ČR a ČLR, respektive ROC a PROC). A věděl jsem, že si veliká sestra na mladého brášku dělá nároky a vystavuje mu na odiv své mohutné bicepsy. A nakonec jsem měl mapu, takže jsem se nebál – tu jsem dostal v hospodářské a kulturní kanceláři spolu s vízem – velvyslanectví u nás totiž člověk nenajde. Kdo má oficiální diplomatické vztahy s Čínskou republikou, ten je nemůže mít s Čínskou lidovou republikou, a Čínská lidová republika má více peněz a moci. Oficiálně tak Tchaj-wan uznává jen 19 členů OSN (mezi nimi žádný evropský stát), například Burkina Faso a Svatý Vincenc a Grenadiny.

A jak to vidí s národní identitou Tchajwanci?  Někteří tvrdí, že oni reprezentují ‚skutečnou‘ Čínu a označují vládu v Pekingu za nelegitimní. Tihle by se rádi viděli v čele celé jedné velké Číny. Jiní se zase vidí jako součást ‚té druhé‘ Číny. Jiní by se rádi přidali k Japonsku, někteří k USA, a většina, troufám si říci, by ráda zůstala sama sebou a nezávislá. Tahle rozpolcenost má své historické odůvodnění. V 17. století Tchaj-wanu vládli Holanďané a Španělé (k těm se už naštěstí nikdo nehlásí). Po nich zde krátkých dvaadvacet let sídlilo království Tungning, jež nemělo zrovna přátelské vztahy s dynastií Qing, kterážto Tchaj-wan dobyla a vládla mu od konce 17. do konce 19. století. Po první čínsko-japonské válce připadl Tchaj-wan Japoncům, kteří na něm zůstali až do své drtivé porážky ve druhé světové válce. V Číně však světová válka byla „jen“ přestávkou ve válce občanské, která po podepsání japonské kapitulace v Tokijské zátoce vypukla nanovo, a kterou Čankajšek prohrál. Generalissimo zvolil útěk a uprchl se svojí stranou, inteligencí, smetánkou, zlatem a historickými muzejními exponáty na Tchaj-wan, kde se chopil moci.

Máme tu tedy ostrov velikostí o něco menší než je polovina Česka, s dvojnásobkem obyvatel, který drtivá většina světa oficiálně neuznává, a o kterém by dost lidí vědělo akorát to, že má „něco společného s Čínou,“ a že odtamtud někdo telefonoval Trumpovi. Po deseti měsících mohu doplnit, že je to ostrov plný nezměrných přírodních krás. Na východním pobřeží se od písečných pláží zdvihají hory a šplhají do výšky přes tři tisíce metrů. Na západním jsou roviny využívané k zemědělství. Všude, kde nevládne člověk, vládne džungle plná barev, hry světel a stínů, hlasitých ptáků a hmyzu, a v neposlední řadě jedovatých hadů a pavouků. Je to ostrov se zajímavou směsí původní domorodé kultury s japonskými a čínskými vlivy. Je to ostrov plný civilizovaných lidí, kteří jsou jedněmi z nejštědřejších, jaké jsem kdy poznal. Když jsem Tchaj-wan a Tchajwance porovnával s Čínou, říkal jsem si, že až Čína jednou dospěje a zbaví se „dětských neduhů,“ bude jako Tchaj-wan. A přestože jsou tomu dva roky, co jsem v Číně byl, kultura a návyky se mění pomalu. Já si tedy myslím, že Tchaj-wan není stejný jako Čína. Je jiný a je svůj. A proto mně přijde smutné, že jej kvůli vlivu Pekingu nikdo oficiálně neuznává. Pokud chtějí Tchajwanci být suverénní a nezávislí, berme je tak se vším, co k tomu náleží. A jelikož jsou tohle myšlenky patřící do vysoké politiky, vraťme se na zem s poslední poznámkou: označte si Tchaj-wan na mapě, za návštěvu rozhodně stojí.

Čtení ke kávě (filtrovaná, z oblasti Caballero, Honduras) – Jaký, který, čí?

Čtení ke kávě (filtrovaná, z oblasti Caballero, Honduras) – Jaký, který, čí?

Náročných voleb je v lidském životě požehnané množství. Jednu z těch zásadních, se kterou ustavičně zápasím, je volba co číst. Lidský život vyjádřený v přečtených knihách pohne brvou i toho nejotrlejšího jedince. Stanovím-li si například, že průměrný čtenář přečte jednu knihu za týden a pravidelně čte od deseti let, a přiřknu-li mu dobré zdraví, jež vydrží do devadesáti, a spolehlivý zrak, který nezklame ani u knížek s malými písmenky, potom vím, že za celý život přečte 4 212 knih. Continue reading “Čtení ke kávě (filtrovaná, z oblasti Caballero, Honduras) – Jaký, který, čí?”

Čtení ke kávě (šálek z etiopského regionu Zege) – O Kávě

Čtení ke kávě (šálek z etiopského regionu Zege) – O Kávě

Ve dvanáctém sloupku čtení ke kávě se konečně věnuji psaní o kávě. Nebudu psát o kávě ani tak pro znalce, poněvadž mi na to chybí frčky, jakožto pro ty z vás, kteří kávu neradi, a pro ty, kteří kávou rozumí něco mezi instantní kávou, Nespressem a kyblíkem od Starbucks.  Jde totiž o to, že káva nemusí být jen ona uhlově tmavá tekutina s hořkou chutí, kterou vyspraví dvě kostky cukru. Nemusí to být ony italské, přepražené pravé háky, které servírují české hospody. Nemusí to být něco, co zkřiví obličej více, než citron. A já si tady v Taipeii uvědomil, že to tu právě chybí – trocha vzdělání a porozumění, že káva může být jak výše zmíněným, tak něčím lehkým jako čaj, co chutná po borůvkách. Občas v tom jsou oříšky, někdy pomeranč, whisky, jindy čokoláda, a včera jsem pil kávu z Jávy, která údajně chutná po cedru. Hned jak nějaký cedr okoušu, dám vědět, jestli je to pravda. V tom je ta krása. Tolik chutí! Tolik zemí, regionů, farem! Tolik rozdílů mezi úrovní pražení! Tolik rozdílů, když si to umelu nahrubo, středně, nebo jemně. Tolik odstínů, kterých může jednoduchý hrnek kávy nabýt, že vás prosím, abyste příště baristu (nebo číšníka) trochu potrápili a ptali se, ptali se, ptali se! Odkud ta káva je? Jak je pražená? Po čem chutná?

Já vím, že možností je nepřeberné množství a pustit se do studia kávy je jako odstřelit lavinu ve svahu nad sebou. Člověka to zavalí. Avšak nevzdávejte se – všechno má svůj čas… jen ten život je příliš krátký na to, abychom pili špatnou kávu („Nepijte blbě!,“ že). Vzhůru za dobrým šálkem!