Jiný den, jiný čas, stejná káva. Delta káva.

Slunce svítí vysoko na obloze a zpoza skleněných stěn kavárny na pláži by si jeden myslel, že už je léto. A přitom ještě před rokem byla pláž špinavá, plná naplavených větví, odpadků, mrtvých ryb a mořských řas. Moře zabouřilo, ukázalo svoji sílu a dodalo celému pobřeží postapokalyptický nádech. Dnes je však klidné a přátelské. Pod touto fasádou se ale skrývá reservoár melancholie a neklidu. Porto, mé milované Porto, jak bych ti mohl být nevěrný? Procházím stejné ulice, jako před mnoha měsíci, vídám obličeje s jednou novou vráskou bolesti zapsanou do svých výrazů, potkávám stejné žebráky žebrající na jiných místech. Támhle vyrostl nový supermarket, a tady byla opuštěna další budova. Sotva postřehnutelné úsměvy mizí, jakmile si jich všimnete. Děti se poflakují ve své čtvrti, kouří, povídají si a plivají okolo. Přemítám, co má pro ně budoucnost nachystané. Tváří se tvrdě a zkušeně, jak kluci, tak holky. Tipnul bych jim nejvíce šestnáct let. Slečny s nahými pupíky, řetězy z falešného zlata zavěšené na krku, a borci tvářící se ostřeji než Wilkinson, čerstvě vyndaný z balíčku.

Židle staré paní na přední verandě zeje prázdnotou, nejspíš je právě na poště a kontroluje, jestli jí nepřišel dopis od neteře žijící v zahraničí.
Reklamy realitních agentů: Na prodej, k pronájmu, zavolejte na +351… garantujeme dobré ceny.
Žebrák povídá: Hej kámo, nemáš navíc 50 centů na burger? Ne? To je škoda, a hašiš nechceš?
Lidé se snaží být milí – obyčejná fráze Olá, tudo bem? prolomí ledy v osmi případech z deseti. Jenom se vyhněte chudým čtvrtím a projektům, a budete v pohodě. Vegetace zaujímá své původní postavení, dobyté betonovou armádou. Oblečení složené na hromádky, schované za kartonovými krabicemi, kde lidé bez domova spí… Fronta na polévku zdarma je každým dnem o kousek delší.

Včera večer se mraky rozvalily nad městem, a pokud by ulice mohli mluvit, vsadím se, že by provzlykaly celou noc. Vítr hvízdal na širokých třídách, šeptal v korunách stromů a rachotil s okenicemi. Ve vzduchu bylo cítit napětí. Lidé se za soumraku potichu šourali a snažili se zůstat mimo zájem. Kuželi světel z projíždějících automobilů klouzaly po obrubnících a pátraly po volném místě na zaparkování. Každý se chce dostat do teplého a útulného domova, než padne tma, a přečkat přicházející noc.

Slunce je znovu vysoko na obloze, zlý sen minulé noci skončil a je jen vzdálenou vzpomínkou. Nový den, plný naděje a příležitostí, je tu. Nikdo se netěší na příští noc. Ale ona přijde. A bude pravidelně přicházet několik příštích let, snad i desetiletí. Portugalsko není Řecko, ale ani není Německem. Mladí lidé chtějí odjet do zahraničí a zkusit štěstí tam. Posílají desítky, stovky zakorkovaných lahví se srdceryvnými zprávami, které jsou unášeny mořskými proudy. Některé skončí v zámoří, jiné v rukách nadějných zaměstnavatelů, a zbylé skončí v rybářských sítích a jsou později pečlivě recyklovány. Rozbité lahve do zeleného kontejneru, zničené sny na hromadu ve dvoře. A tak to chodí. Každý den se naděje objeví na východě a zapadá na západě. Lidé si chtějí sbalit věci a posunout se dál, k další hranici, ale žádná další už tu není. Hraniční pásmo je přímo tady. A my, zvláštní lidé, se sem čas od času vracíme…

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s