/překlad původního článku ‚When the road calls‘ z 16. března 2015/
Nemám slov. Před pár hodinami jsem se vrátil z přednášky Christophera Rehaga. Vydal se pěšky z Pekingu domů, do Německa, a než cestu v Urumqi přerušil, měl na kontě 4600 kilometrů. Jeho příběh se mnou rezonoval na několika úrovních. Nejsem schopen sdělit, co právě cítím. Během cesty ho jeho mentor, „učitel Xie“ – Číňan obcházející Čínu dvacátým pátým rokem v kuse, nutil, ať se rozhodne: chce si raději nechat svůj plnovous a pokračovat v chůzi, nebo se ostříhat a usadit se svou přítelkyní? Chris se nemohl rozhodnout, a odkládal to tak dlouho, až se s ním jednoho dne přítelkyně rozešla. A tak tam stojí, na čtyř-tisícím kilometru, a musí se vypořádat s těžkým rozchodem. Ptá se sám sebe – má to nějaký smysl? Cesty vypadají stejně, jako ty v Pekingu, města jsou stejná, lidé se zdají být stejní, má pocit, že… a je to vůbec on? Na jedné straně se k ní chce vrátit, na té druhé cesta volá. Snad nejsem schopen přesně zachytit, co říkal, jak se cítil, a jak jsem se cítil já, jakožto člen publika, když se s námi podělil o své trápení. Prostě jsem ho chtěl přátelsky obejmout, víte? Chápu, že být na cestě znamená přesně vědět, co děláte. Ze své krátké sedmidenní cesty do Santiaga vím, jaké to je. Když jste na cestě, celý svět se zmenší. Každé ráno se vzbudíte a máte před sebou jasný cíl – kráčet až do západu slunce. Brnkačka. Na cestě neexistují žádné pochybnosti, jestli byste měli studovat nebo pracovat, či jestli jíst pouze organickou stravu, nebo koho volit. Jste tam jenom vy a cesta. Stáváte se cestou, a cesta se stává vámi. A to je nádherné. Takže naprosto chápu, když se nechtěl vzdát své dlouho pěstovaného plnovousu. Sám nám řekl: Já jsem můj plnovous. Kdo jsem bez něj? Na cestě vyvstává silný pocit vlastní identity – víte, kdo jste a víte, co máte dělat; což přináší otázku:
Proč tolik toužíme cestovat? Je to kvůli této identitě? Na cestě se vlády ujme rytmus – rytmus náhodných věcí a událostí, které se nedají předvídat. A my se ztrácíme v tomto zvláštním toku, který vás vezme na místa, jež návštěvníci považují za zajímavá a místní za nudná. A je návykový – občas proudí rychleji, jindy pomalu, a potom skáče přes kameny a trhá skály na kusy. Potom se ptáme sami sebe: jsem to pořád já? Neutíkal jsem před něčím? Požitek určité necitlivosti a otevřenosti je snad tím, co hledáme. Cestovní mód – ZAPNUTO. Všecko je na svém místě. Kolečka se začínají točit. Pára se vyvalí a v tomto vzácném okamžiku jsou nahodilost a nestálost přijímáni jako spolucestovatelé. Je to pouhý únik? Rozptýlení? Nebo skutečně konečný cíl?
Kamarád mi kdysi vyprávěl o legendárním českém stopaři, Jiřím Svobodovi. Svoboda po několik desítek let jezdil stopem okolo celého světa, jen aby (údajně) prohlásil: Po tom, co projedeš celej svět, si uvědomíš, že to je vlastně všude stejný.
A s tím je načase nechat sloupek sloupkem, nazout boty a vyrazit ze dveří.
Petr Klíma 