Nejlepší káva na světě

Kde si mají tu nejlepší kávu na světě?

Těžká otázka, co? Po čem pátráte v koncertu chutí, které v sobě skrývá tahle tmavá tekutina?

Pro mě osobně je káva příčinou mnoha nevyžádaných rad podobných, přesně toho typu, kterou dostanete od vašich přátel, jimž se nelíbí vaše divoká a naprosto nestálá přítelkyně, a kteří s jistotou slunce vycházejícího na východě vidí nevyhnutelnou a blížící se kalamitu, jež vám bez nejmenších pochyb zlomí srdce.

No a to je můj příběh, protože piju v průměru čtyři až šest espress denně, a občas je zapiji zeleným čajem. Káva je součástí mého života již od dob, kdy jsem jako malé dítě začal pravidelně navštěvovat moji babičku. Ona – nadšenec do kávy – připravovala překapávanou kávu několikrát denně, a celý byt tak provoněla charakteristickou a nádhernou vůní kávy. Jablečný štrůdl na stole, pára stoupající z bílých šálků, dva hrnky horké čokolády pro bráchu a mě – vše vyskládané na modro-bílém kostkovaném ubruse, a přirozeně trocha toho klábosení, aby nám to odpoledne uteklo.

Je tedy naprosto přirozené, že pochybuji, zdali mi espressa vůbec chutnají, jelikož občas zkroutím obličej nad kyselostí některých káv. Jindy je zas příliš hořká. Nevadí, vraťme se k článku – dnes jsem se při popíjení dvojitého espressa zamyslel, kdepak jsem měl nejlepší kávu mého života?

Jen málo otázek je tak náročných na zodpovězení.

Kavárenská kultura v mém domovském městě je relativně slušná. Ty tam jsou dny, kdy se říkalo, že pokud si chce člověk v Praze dopřát dobrou kávu, měl by zajet na Hlavák, naskočit na rychlík a odjet do Berlína. Poptávka dohnala dobu a po troše hledání si můžete dopřát šálek té klasické, fair-traidovské, ručně-sbírané, přímo-od-farmářů, v Praze pražené kávy. Jsou skvělé. Ale jsou nejlepší?

Během svého Erasmu v Portu jsem vypil obrovské množství kávy, už taky proto, že Portugalsko je země milovníkům kávy zaslíbená, a kaváren s levným a slušným cafezinhem je všude nespočet. V Portugalsku se ze mne stal kávový závislák, což je ovšem závislost, kterou nemám vyloženě zájem překonat. A přeci, tamější kávě něco chybělo…

V dubnu 2014 jsem navštívil svého bratra, jenž byl na Erasmu ve Stockholmu, a musím říct, že Švédové rozhodně vědí, co je to dobrá káva. Bylo to skvělé! Stylové kavárny (s nízkým počtem hipsterů), blonďaté baristky, blonďaté servírky… Švédky mi zkrátka učarovaly a já musím přiznat, že to možná nahlodalo moji objektivitu. Po úžasném týdnu nadešel čas vrátit se do Porta, a tak jsem nastoupil do autobusu směřujícího na letiště Arlanda. Z různých nezajímavých důvodů jsem se tam ocitl více než tři hodiny před odletem a nezbylo mi nic jiného, než se zaparkovat do kavárny, kde na mne čekala dvě nebo tři espressa. Murphyho zákony jsou pevně dané a nedá se o nich diskutovat, takže mne nervozita a třes rukou z přemíry kofeinu v mém těle dostihla zrovna při bezpečností kontrole, ale naštěstí to k ničemu nevedlo, a já prošel v pořádku. Jelikož jsem tvor podléhající návykům, ihned jsem si to namířil do Starbucks a objednal si Americano (rouhání, já vím). Nad kelímkem horké hnědé vody jsem přemítal o svém týdnu ve Švédsku, s výhledem na Icelandair Boeing 757 jsem zvažoval správnost volby své Erasmus destinace, a přemítal jsem o lidech, poskakujících a pobíhajících po letišti, mířících za dobrodružstvím. Jakmile nastal čas, nalodil jsem se do letadla a automaticky si objednal kávu. Mé srdce málem vyhlásilo generální stávku.

Všechny tyhle kávy byly výborné, vypité na skvělých místech a servírované zajímavými lidmi. Já se přesto nemohl zbavit pocitu, že musím vidět víc, vypít víc, a spěchat… víc.

Před půl rokem jsem se vrátil z Číny, a s Čínou to není jednoduché. Mládež preferuje kávu (nejčastěji latté a Americano) před čajem (z něhož se stává kratochvíle pro důchodce) a trh na to reaguje. Starbucks vzal Čínu útokem a v závislosti na městě na ně narážíte buď často, nebo pořád. Duh. Decentní kavárny jsou… vzácné. Stylové – těch najdete docela dost, ale že by servírovaly dobrou kávu? Spíše ne.

Jednou z výjimek potvrzujících pravidlo byla nenápadná kavárna v Pekingu (pokud byste tam jeli, prohledejte profláklé uličky s krámky okolo Hou Haie). Chlapík pražil zrna přímo v kavárně a provonělý vzduch v ulici naznačoval, že to myslí vážně. Úplně mne to díky obvyklé zatuchlosti vzduchu překvapilo, a já jako ztracený následoval světlo bludičky bez nejmenšího odporu. Jejich dvojité espresso bylo tak dobré, že jsem si na místě koupil 250g zrn z Guatemaly, a hrozně jsem se těšil na další týdny, protože tak skvělý kávový začátek výletu určitě znamenal, že i další města budou mít co nabídnout. Výhled se nezdál být vůbec špatný. Bohužel, jak se nakonec ukázalo, byl naprosto špatný Kavárenskému podsvětí čínských měst vládl Starbucks a nedal malým kavárnám žádnou šanci (rozuměj, ta kultura tam chybí)… A potom, v posledním městě, které jsme navštívili před návratem do Pekingu a odletem domů, byla každá kavárna, která měla být v ostatních městech. Tím městem bylo Qing Dao, a na široké třídě v odlehlé residenční čtvrti nebylo neobvyklé potkat osm až deset kaváren. Kvalita byla bohužel proměnlivá, nicméně mám pocit, že tomu chlapci a dívky přijdou na kloub a potom, potom si vás úplně získají.

A tak jsem se vrátil do Pekingu a zašel si do jediného místa, o kterém jsem měl pocit, že by mohlo soupeřit o post nejlepší kávy na světě. Musím se přiznat, že jsem zatím ze světa viděl jenom malý kousek, což trochu zkreslí výsledky, nicméně ani olympiáda nezačínala za účasti všech států, nemám pravdu?
Seděl jsem na lavičce, slunce pomalu zapadalo (jak jinak), lidé bzučeli od krámku ke krámku, a já přemýšlel: že bych to bylo ono? Co myslíte?

Nebylo. Protože tu nejlepší káva, jakou jsem kdy měl, mi naservírovali letušky při letu z Frankfurtu do Prahy, když jsem se vracel domů na Vánoce na přelomu let 2013 a 2014. Právě jsem se vzpamatoval z nejhorší deprese mého života, a pohodlně usazený do sedadla Airbusu A320 s I see fire od Eda Sheerena ve sluchátkách jsem klouzal nad šedivými mraky a popíjel obyčejné překapávané kafe z papírového kelímku. Ten pocit, který jsem měl, jak jsem držel onen kelímek a cítil, jak mi zahřívá dlaň, je těžké popsat. Vlastně si myslím, že by bylo nevhodné se o to snažit, protože to je hodně osobní. Ale ksakru, bylo to to nejlepší kafe, jaké jsem kdy měl.