O test centru, vyjádření děkana a dalších krocích

O test centru, vyjádření děkana a dalších krocích

„A co na to plebs?“ říkal jsem si pár dní po obdržení vyjádření fakulty k mému dopisu ohledně testovacího centra (viz. zde).
Děkanův dopis byl zamítavý a všechny mé argumenty smetl stranou. Pakliže jsem se chtěl jakkoliv pohnout z místa, bylo třeba mít získat podporu ostatních studentů. Zvažoval jsem sepsání petice, jež by mohla mít jistý účinek, a třeba bychom si vynutili vypnutí kamer. Zeptal jsem se tedy na fóru na Facebooku, zdali Test centrum někoho znepokojuje. Ve svém odhadu „veřejného mínění“, mohu-li to tak nazvat, jsem se však šeredně zmýlil, poněvadž hlavními jmenovanými problémy test centra byly zvuky Windows, jež počítače přehrávají při odhlášení studenta a podobné – v závislosti na úhlu pohledu – banality.

Nebudu pokrytec – své soukromí si nikterak pečlivě nehlídám. Vyhledávám přes Google, nakupuji na Amazonu, FB o mně toho ví více, než můj vlastní bratr, a skrze FB messenger na tabletu mi mohou kdykoliv aktivovat záznam zvuku a obrazu. Není toho málo a další způsoby přibývají – někdy je podstupuji dobrovolně, jindy nemám příliš na výběr. Smyčka se však za zvuků líbezných slov a ujišťování, že vše bude využito jen na „správné“ účely utahuje čím dál víc. Bude to někdy problém? Bezpochyby, vždyť stačí, aby za kormidlo usedl někdo se špatnými úmysly. Ono vůbec v ukládání informací vězí to největší riziko, poněvadž kdo je natolik zkušený, erudovaný perfektně nestranný a zároveň empatický, aby rozhodoval, které informace sbírat a ukládat, které „využít“ a které ne?

Na test centru mi nejvíce vadí právě záznam a uchování dat ke zpětnému použití. Člověk je považován za potenciálního podvodníka, jehož je třeba monitorovat a ohlídat, aby nepodváděl u něčeho tak banálního, jako je Moodle test, jenž je stejně většinou následován ústní zkouškou. Skutečně je to nutné a vzhledem k povaze věci nezbytné? Nelze to udělat jinak a přijatelněji, byť méně účinně?

Jednou z nejlepších a nejhorších vlastností člověka je schopnost zvyknout si téměř na vše. Je to dvousečný meč, který jednou pomáhá, jindy zraňuje. Při třetí návštěvě Test centra už mi to ani nepřišlo tak špatné, jako prvně. Všecko šlo jako po másle a já skóroval krásných 81%, tak co se rozčilovat nad nějakými kamerami? A jaký by to mělo smysl, jen tak na sebe upozorňovat peticí a vířením prachu v modernisticky upravených chodbách akademické instituce?

Špatně, špatně, špatně. Neměla by snad akademická půda být kolébkou debaty?
Pan děkan mi před pár dny napsal, že vyjádření fakulty bylo určené výhradně mé osobě a já jej tedy nemůžu sdílet. Shledávám to poněkud zvláštním, poněvadž nabízím fakultě možnost postavit mé sdělení a jejich vyjádření vedle sebe, nechť si každý udělá názor sám. Snad by mi to pan děkan povolil, kdyby věděl, že podpora v „boji“ proti test centru je mizivá. Nevadí – pro teď toho nicméně nechám. Bez širší podporu spolustudentů jsem jen jedním drobným a nevýznamným účetním záznamem v lejstrech univerzity.

Jestli všechno dobře dopadne, odjedu na příští rok pryč a nebudu to nadále řešit. Přesto jsem však rád, že jsem rektorovi napsal a vyjádřil svůj nesouhlas. Vždyť je to to nejmenší, co člověk může udělat – zdvihnout hlas, když se mu něco nelíbí. Možná to děláme příliš málo. Byť člověk třeba ničeho nedosáhne, v konfliktu se nejlépe sbírají zkušenosti a jeden nikdy neví, kdy by jich mohl využít. Tak směle do toho.

Advertisements