Vzdělání není závod, není to ani souboj o to, kdo dojde nejdál, není to něco, co lze snadno kodifikovat a z čeho by se daly udělat nablýskané trofejní komodity. Vzdělání nezačíná zápisem a nekončí titulem, je pokračující, nevymezené, všudypřítomné – jako mlha ležící v údolí. Zkusíte jej uchopit – rozplyne se. Zkusíte odkrojit ten váš vysněný kousek od zbytku okolní mlhy, izolovat jej a dát jej do krabice – bude prázdná. Zkusíte jej hledat u jediného, oficiálního zdroje – v Krakonošově „šuplíku“, a přijmete jeho dogma – moudrý Krakonoš přeci jedním krokem překročí Medvědín, tak snad něco ví.

Jsem trochu smutný, že tu máme epidemii titulů bez erudice. Tituly získáváme z všelijakých důvodů, jen na to „vzdělání“ se zapomíná. Je to tak správně? Snad i ano – co se týče ekonomických a manažerských oborů, budu jedním z předních skeptiků zpochybňujících jejich skutečnou hodnotu. S chladnou cyničností (a jistým úšklebkem) mohu prohlásit, že navzdory rokům stráveným na vysoké škole nejsem hloupější, než když jsem začal – a že nebylo to snadné.

V meteorologicky laděném úvodním odstavci jsem poukázal na to, že učení nekončí ziskem „vysněného“ titulu. Ba naopak – bez soustavného učení by lidský druh nebyl tam, kde je dnes. Těžko si však představit pračlověka, kterak sedí na kameni a drtí se zpaměti názvy teorií o směnách kožešin za pazourky, kostních náhrdelníků, popřípadě know-how přípravy pasti na mamuty. Kdepak. Někde daleko vzadu proti proudu času jsme se jako děti učili spontánně. Cosi chytlo naši zvědavost – udělali jsme drobný krůček kupředu, abychom tomu o fous lépe porozuměli. Já se takhle z vlastního popudu naučil názvy téměř všech jedlých hub v jednom poměrně rozsáhlém atlase, a všecky jsem zvládnul rozpoznat. Dále jsem svoji pozornost obrátil na lidské tělo a listoval tam a zpět encyklopedií pro děti. Miloval jsem velkou knihu o hadech a dal si záložky k těm nejzajímavějším – zmiji gabunské, kobře královské a dalším. Obrátil jsem oči vzhůru a ptal se, copak to tam je? Vzápětí jsem pátral po informacích o červených a bílých trpaslících, mlhovinách a hvězdokupách, o Venuši a Betelgeuze.

Měli jsme to všichni? A kde je to teď? Pryč, vymláceno učebním systémem nadrť, odpapouškuj a zahoď. A to je hrozná škoda. Máme tituly, ale nemáme erudici. Náš titul je, bez samostatného bádání vykonaného ve volném čase, Prokrustovým ložem (kredit: Taleb) – kdo je moc dlouhý – nevadí, tomu usekneme končetiny a hle – již sedí perfektně, kdo je pro naši formu moc krátký – nevadí, natáhneme, prodloužíme. A všichni dokonale pasujeme. Jeden jako druhý, podobní, jako vejce vejci. Všichni krásně zprůměrováni.

Byl to původní záměr? Pochybuji, spíše bylo snahou poskytnout dobré vzdělání efektivním způsobem co nejvíce studentům, nicméně nad výsledkem by se člověk rozbrečel. Máme to, co jsme my a „trh“ chtěli. Směs čehosi, co lze snadno shrnout a kodifikovat, něco, podle čeho rozdělíme lidstvo na ty, kteří „to“ mají, a ty, kteří ne. Erudici ovšem nelze dát do krabičky s přesným seznamem látek, jež obsahuje, navíc je to běh na dlouhou trať bez stanoveného konce. A zatímco tu stojíme ověnčeni tituly a gratulujeme si, jak jsme dobří, něco mnohem důležitějšího nám utíká – dětská zvídavost a hravost. Půjde to bez nich? Uvidíme…