Národní palácové muzeum v Tchaj-peji je sesterskou institucí Čínského národního muzea v Pekingu. Jak to tak se sesterskými (a bratrskými) institucemi bývá, pokukují po sobě, jedna občas druhé bere a snaží se ji předehnat. Obě však pocítí ztrátu, když jednu z nich zasáhne nepřízeň osudu, poněvadž obě vypráví stejný příběh – mám na mysli historii Číny. Přese všechny rozdíly a Tchajwanský průliv, jenž leží mezi oběma zeměmi, byla jejich historie společná až do konce Čínské občanské války v roce 1950.

Umění, muzejní exponáty a dochované památky to v Číně nikdy neměly jednoduché; vždy se našel někdo, komu se nelíbily. Letní palác v Pekingu byl vypálen Brity na sklonku Druhé opiové války v roce 1860, poněvadž chtěli vyslat silné gesto kapitulujícímu císaři. V plamenech tak navždy zmizely rozsáhlé literární památky staré Číny spolu s dalším uměním, nehledě na samotný Letí palác, který byl nevratně poškozen.
Cokoliv, co připomínalo nenáviděné Čínské císařství, jež definitivně padlo s dynastií Čching na počátku dvacátého století, kdy se zemně rozdrobila na spoustu území ovládaných rozličnými vojevůdci, populace vehementně ničila. Trvalo dlouhou doby, než si Číňané uvědomili, že ničení připomínek vlastní minulosti je jim jen ke škodě.
Nesmím ani zapomenout na Maovu neslavnou Kulturní revoluci z šedesátých let, při které byla slova „staré myšlení, kultura, obyčeje a návyky“ považována za kontrarevoluční se všemi nešťastnými důsledky.

Vraťme se však ke sbírce historických předmětů a umění, které jsou k vidění v Tchaj-peji. Rozsah sbírky činí necelých sedm set tisíc kusů a zaobírá se deseti tisíci let čínské historie. Než se však celá sbírka dostala do Tchaj-peje před návštěvníkovy oči, pořádně se nacestovala. Posuďte sami.

Po Mukdenském incidentu, jenž sloužil k ospravedlnění vpádu Japonců do Mandžuska, nařídil Čankajšek připravit nejcennější předměty národního muzea v Pekingu k evakuaci. Evakuace proběhla v první polovině roku 1933, kdy se obrovská část sbírky přesunula do Šanghaje, odkud se o dva roky později přemístila do Nankingu.
Během druhé čínsko-japonské války ji však v obavách z Japonců postupujících do čínského vnitrozemí opět přemístili, a to na několik míst zároveň – nejvýznamnější byla města Leshan a Anshun. Sbírka zůstala rozdrobená a ukrytá až do konce druhé světové války, a v roce 1947 byla přepravena zpět do Nankingu. Osud jí však nedopřál oddech a poklidné zapadání prachem. O rok později byli komunisté na vítězné vlně a ve vedoucích kruzích Kuomintangu padlo rozhodnutí sbírku přesunout na Tchaj-wan, kam se ji ovšem stihlo přesunout jen nějakých 22%. Přihlédneme-li k zapálení pro kulturu, jaké předvedli čínští komunisté a členové rudých gard, buďme rádi za každý kousek, který se dostal přes průliv.

Zajímavostí Národního palácového muzea v Tchaj-peji je, že se na jeho třech poschodích vždy vystavuje jen (pravidelně obměňovaná) část dochované sbírky. Ta zbývající je ukryta neznámo kde. Říká se, že ji ihned po přesunu na Tchaj-wan ukryli do nitra kopce, na jehož úbočí je muzeum vybudované. Když mi to kamarád říkal, vzpomněl jsem si na Blanické rytíře. Dá se ovšem s klidem předpokládat, že zatímco Blaničtí rytíři čekají celí natřesení, až budou moct vyrazit do světa, tahle ta sbírka, pokud bych ji přisoudil lidské vlastnosti, by si nejspíš přála, aby ji po všech těch přesunech a útrapách konečně nechali být; aby ji nechali stárnout. Přeci jen je v tom dobrá a proto ji obdivujeme.

P.S. – s Jihlavankou jsem to nemyslel vážně 🙂