Čtení ke kávě (espresso doppio) – Úsměv mezi řádky

Všichni známe přísloví „házet perly sviním,“ a všichni mu rozumíme. Jeho hlavní poučkou jest, že svině si neuvědomují hodnotu perel a jsou k nim, pošilhávajíc po kyblíku šlichty, lhostejné. Druhou stranou, na kterou však tu a tam zapomeneme, je, že občas jsme to my, kdo zírá na perly a vůbec si to neuvědomujeme (i kdybyste se takového člověka zeptali, zdali ono přísloví zná, „samozřejmě“ pokývá hlavou).

S knížkami je to ovšem trochu jiné. Na knížku musí mít člověk náladu, musí být v tom správném rozpoložení. Jestliže mám na nějakou zálusk, tak se na ni podívám a v duchu se zeptám: „tak co?“ A občas je odpovědí „ne, dnes ne“ a já pak vím, že by čtení skřípalo, neodsýpalo, a připomínalo by lopotu čtení vysokoškolských skript. Jindy je však odpovědí „jasně, pojďme na to“ a to potom čtení odsýpá a je zdrojem potěšení a poučení.

A tak se stalo, že jsem čtení knížek italského spisovatele Umberta Eca odkládal a odkládal, přestože jich máme doma minimálně pět, a rodiče a babička o nich vždy mluvili v dobrém a s notnou dávkou respektu. Z ničeho nic, bylo to minulý rok v únoru, Umberto Eco v důstojném věku 84 let zemřel. V novinách se objevila hromádka zpráv a knihkupectví ihned obklopila své prostory pyramidami nových edicí všech jeho knih. Já tohle nikdy neměl rád – vždycky jsem si říkal, že by s tím knihkupci mohli alespoň nějakou dobu počkat a nedělat z něčí smrti hostinu pro vrány. Rozhodl jsem se, že se čtením Eca počkám.

Na jaře toho roku jsem brouzdal po Amazonu a lovil knížky z druhé ruky, když tu jsem zahlédl starý, časem a používáním notně poznamenaný obal Baudolina, který byl tak krásný, až jsem jej bez rozmýšlení přihodil do košíku. Baudolinem to všechno začalo. O několik měsíců později jsem byl v kině na filmu s Georgem Clooneym, který se ukázal být tak hloupý, až jsem rozčíleně (a poprvé v životě) opustil sál. Útěchu jsem hledal v přilehlém knihkupectví a odešel jsem se Jménem růže.

Po Jménu růže jsem si přečetl sbírku esejů Misreadings, dlouho (dlouho!) se pral s Foucaltovým kyvadlem, zhltl Rozhovory o konci času, a nyní dočítám sbírku novinových sloupků Od hlouposti k šílenství. Často Ecovi nerozumím a nezřídka si porozumění musím zasloužit. Občas mám pocit, že čtenáře naschvál mate, svádí na scestí, vrhá do slepých uliček… a ve výsledku jej trénuje a učí. Skrze stránky jeho románů cítím, jak seděl ve své pracovně a usmíval se, když je psal. V novinových sloupcích je rozjařený, smutný, nadšený, rozčilený, veselý, sem tam nafoukaný, a sem tam se předvádí jako páv. Jeho psaní tak ožívá a čtenář spolu s ním.

Trvalo mi dlouhou dobu, než jsem Eca začal číst, avšak každý den čekání stál za to. Tak nějak si říkám, že jeho knihy pro mne budou čtením na celý život, a já jsem tuze rád, vrátím-li se na začátek dnešního sloupku, že jsem si těch perel všiml. A jsem ještě radši za to, že je sám Eco našel ve svém nitru a vložil je na papír. Je to zkrátka jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů.