Minulý týden se profesorka vyučující předmět „Topics in Urban Public Finance“ zaobírala notnou chvíli vysvětlováním pojmu equilibrium, neboli rovnováhy. Pojem se snažila vysvětlit s použitím tzv. „vězňova dilematu.“ Vězňovo dilema je popsáno na Wikipedii
( https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C4%9Bz%C5%88ovo_dilema ), já to tady zkrátím: dva lidé jsou zatčeni a (odděleně) vyslýcháni pro podezření ze spáchání trestného činu. Finta je v tom, že se v závislosti na tom, jestli se přiznají oba nebo ani jeden, popřípadě jen první nebo jen druhý, dostanou různé tresty.
Pokud se budeme zaobírat vězňovým dilematem s akademickým přístupem, potom zhodnotíme různé strategie, zvolíme tu racionální, a dosáhneme optimální „výplaty“. Víme tedy, jak bychom se zachovali, pokud bychom my sami byli těmi vyslýchanými. Pokud však pohlédnu na scénáře z filmů (poněvadž nemám s výslechy praktickou zkušenost), potom se musím zeptat na následující: jsou ti dva podezřelí staří kamarádi, nebo komploťáci, co se potkali na internetu? Co je pro ně v sázce? Vyvine na ně policejní vyšetřovatel nátlak, nebo jim dá čas na rozmyšlenou? Sdělí jim policejní vyšetřovatel kolik je proti nim důkazů? Sdělí jim policejní vyšetřovatel, kolik let jim definitivně hrozí, pokud se přiznají/nepřiznají, nebo jim jen sdělí stropy (čelíte až 25 letům)? Jak moc je člověk v emočně a psychicky vypjatých chvílích schopen jednat racionálně?
A tak mám pocit, že zatímco si „vězňovo dilema“ převalujeme na jazyku a mysli ve školní učebně, stáváme se vězni zjednodušení, jakmile jej vytáhneme ven do světa mimo školní budovy. Některé modely by měly zůstat modely a vůbec by se z nich neměly vyvozovat praktické závěry, poněvadž jsou zkrátka pro náš svět až příliš zjednodušené. Občas se mi zdá, že školy nabízejí komplikované řešení tam, kde by stačilo jednoduché; a jednoduché tam, kde kvůli komplikovanosti nevyhnutelně vede k chybám. A nikdy se nepoučí.
Petr Klíma 