Člověk, jenž se zvědavostí brouzdá vodami internetu, narazí dříve či později na názor, že se v porovnání s minulými stoletími těšíme mírné, klidné a bezpečné době. Takový názor se opírá o statistiku četnosti válek a tvrdí, že v Evropě již dlouho žádná nebyla (přičemž šikovně opomíjí Jugoslávii, Kosovo a Ukrajinu), a tak trochu se tváří, že války na periferii se Evropy netýkají. Podobné argumenty ve mně rozhodně nevyvolávají pocit bezpečí a „trvalého míru,“ poněvadž to nebylo tak dávno, kdy ve světě zuřili dva z nejintenzivnějších a nejkrutějších zápasů, do kterých se kdy lidstvo pustilo. Jestliže konflikt trvající pár let může připravit o život desítky milionů lidí, a jestliže stisknutí pár knoflíků může docílit stejného výsledku během pár desítek minut, potom si nemá smysl nalhávat, že dlouhé období „míru“ předznamenává vysokou úroveň bezpečí ve světě (omyl, jehož se dopustil i mj. bývalý belgický premiér, viz. https://twitter.com/GuyVerhofstadt/status/832877334260768770 ).
Tyto pochmurné řádky nepíši proto, že bych se vyžíval ve válení se v pocitu nebezpečí, nejistoty a „je to v pytli, každou chvíli začnou jatka.“ Kdepak. Spíš se zamýšlím nad tím, co k válkám vede, a v takové chvíli mi na mysli vytane aforismus Nassima Taleba, ve volném překladu:
„Národní státy mají rády válku; městské státy obchod; rodiny stabilitu; a jedinci zábavu.“
Mně se idea národního státu a zapáleného vlastenectví nikdy moc nelíbila. Vždycky si totiž říkám, že i kdyby mne dovlekli na frontu a dali mi do ruky pušku, mohl bych skrze její hledí zahlédnout svého kamaráda, ať už by to byl Američan nebo Rus, Číňan či Japonec, ateista nebo muslim. Anebo bych zahlédl člověka, který by mohl být mým kamarádem – třeba má také rád Umberta Eca a kvalitní kávu. A přesvědčte mne, abych na takového člověka střílel.
V tomhle směru by samozřejmě nejlepšími politiky byli studenti z Erasmu, kteří taková přátelství navázali, a spíše než se zbraní v ruce by spory řešili nad skleničkou někde v baru. Připouštím, že představa Erasmáků u moci má jeden či dva nedostatky, ale snad bychom je mohli dosadit alespoň na post ministrů zahraničí.
Jak je to však s národními státy? Zdá se mi, že války mezi národními státy byly vždy založeny na filosofii „my proti nim,“ kde se lid sešikoval pod „my,“ pod jednou vlajkou. Pokud si ale ono slovo „my“ rozebereme, potom zjistíme, že figuruje na všech úrovních společnosti. Máme spory rodinné („my“ versus bratři a sestry“) a mezi-rodinné (Romeo by vyprávěl), sousedské; dále spory na úrovni městských částí, mezi městy samotnými, dále mezi kraji, státy, uskupeními států, kontinenty, a když je toho málo, tak se může sáhnout po zaručeném rozdělení sever-jih a východ-západ. Nechat se tedy zverbovat pod národní vlajku proti „nim,“ proti jinému národu, vyžaduje, abych zapomněl na spory na všech nižších úrovních. A kdože je onen „nepřítel“? Skutečně je to „jiný“ národ? Smutnou ironií nacismu jest, že některým nacistům kolovala v krvi česká krev (možná i samotnému Hitlerovi; bratr jeho děda byl Johann von Nepomuk – zdali von Nepomukovi předci byli skutečně Češi, však nebylo nikdy potvrzeno); a mnoho zavražděných z „rasových důvodů“ mělo v žilách část krve německé. Tak to již chodí, když skupina lidí dlouhá léta sdílí stejný kousek pevniny a mísí se tak, jak srdce a příležitost zavelí. Kdo se snaží, nalezne tisíc a jeden rozdíl mezi ním a jiným člověkem. A kdo se snaží, najde také tisíc a jednu shodu či podobnost. „My proti nim“ je tak často „my proti nám.“
Na snahu postavit jeden národ proti druhému a skrze propagandu vymýšlet a zveličovat, proč že jsou ti druzí jiní a zlí, se tak dívám s odporem. Na druhou stranu pacifismus „až do morku kostí“ rovněž není odpovědí, poněvadž jeden pohled na třicátá léta, na neslavný appeasement, ukazuje, kam až může zajít snaha vyhnout se konfliktu.
Nacionalismus je mocnou silou, která je burcována právě na základě vnějšího nepřítele, jenž je označen za agresora, proti němuž je potřeba se bránit. Poté, co je vnější nepřítel vynalezen, mohou být uplatněny různé zákony a opatření na obranu před tímto nepřítelem. Tyto zákony a opatření však nejenže vyhrocují situaci, ale zároveň mají tendenci oklešťovat svobody a práva občanů. Rétorika státního aparátu je ospravedlní jako nezbytné pro zajištění bezpečnosti, a kdo se vysloví proti nim, bude označen nelichotivými výrazy.
Nepřítel tak bývá „vynalezen,“ aby státní aparát mohl podniknout jisté kroky, které by v případě absence nepřítele byly neospravedlnitelné. Podívejme se, jak prezident Číny hrozí pěstí Japonsku a varuje před ním své občany, zatímco utahuje kohouty a stupňuje své nároky v Jihočínském moři. Pokud se mu podaří odvrátit pozornost od šílených nůžek přerozdělení bohatství, které v Číně panují jednak napříč obyvatelstvem, a jednak mezi přímořskými regiony a vnitrozemím, a upnout soustředění národa k nadnárodnímu cíli, potom se mu možná podaří udržet vnitřní napětí pod kontrolou a zabrání rozpadu země. Na jak dlouhou? Nevím, nicméně chatrné struktury neodolají zubu času. A za jakou cenu? To uvidíme.
V Evropě nám panuje relativně klidné období a snad proto je ještě důležitější rozpoznat, kdo je skutečný nepřítel, a o kom se nám to jen shora snaží nabulíkovat. A ať vláda nasadí jakoukoliv politiku, člověk si vždy může hledět té své. V této souvislosti mi na mysli vytanují Italové za druhé světové války, kteří nikdy nepřijali Duceho fašismus, a jejichž nadšení pro válku bylo pramalé. I novodobý římský císař si tak poměrně rychle natloukl hubu a vylámal zuby. A to je povzbudivé.
Petr Klíma 