Tchaj-wan a já spolu kráčíme sedmým měsícem a za pár dojdeme do osmého. Nadchází nám jaro a kampus rozkvétá do plné krásy. Jaro ovšem přineslo i vydatné deště, a když říkám vydatné, tak mám na mysli, že spustí a prší klidně celý týden. A jestliže prší o víkendu, kdy knihovna zavírá brzy odpoledne, kavárny jsou plné a hlučné, kolej tichá a strohá, člověk se nemá čím rozptýlit a chtě nechtě uslyší svůj vnitřní hlas, a když si nedá pozor, tak se zaposlouchá a možná se i něco dozví.

Já jsem se tedy před včerejškem v deštivou sobotu zamyslel nad něčím, co mi už delší dobu viselo v mysli, aniž bych si to připouštěl. A totiž, zeptal jsem se sám sebe, co to je, co mi tu chybí, poněvadž cítím, že mi tu něco chybí. A je toho celý krátký seznam. Jsou to věci nepříliš důležité, ale svým způsobem zásadní.

Chybí mi tu hospody, do kterých by člověk mohl zajít po škole nebo odpoledne či k večeru, kdy zapadá slunce (či o deštivé sobotě), a dopřát si dobré pivo za přívětivý peníz. Tchajwanské pivo se dá pít, ale staré dobré hospody tu nejsou. Chybí mi tu útulné kavárny, kam člověk zaskočí na dobré espresso či hrnek filtrované, a nenechá tam kalhoty. A chybí mi staré čtvrti, kde ty kavárny bývají schované. Není nad toulání po Starém Městě, zírání nahoru na všechny ty krásné detaily a hledání Freudovy sochy, a co teprve procházka na Vyšehrad, a potom dolů, k Náplavce, a přes most Legií na Kampu a k Čertovce. Není to nutně o Praze – krásný výhled ze stařičké Torre dos Clérigos, potom ze strmého kopce dolů na spodní okraj náměstí Nových zahrad; okolo nádherné budovy nádraží Sao Bento, jež zvenčí připomíná Masarykovo nádraží, a zevnitř je vyzdobená modrými kachlíky. Dolů k řece, na Ribeiru, kde pod mostem Louise I., jenž spojuje břeh s domečky s fasádami všech barev a protější břeh, zaplněným rudými střechami vináren Cockburn’s, Sandeman’s, Dow’s, mladí pijí každé pondělí, poněvadž jsou koktejly za pět eur kyblík… Od stanice metra Slussen směrem na západ, ke kostelu Máří Magdalény, a poté v ulici Bastugatan najít odbočku na Monteliusvagen, krátkou stezku podél břehu s výhledem na Gamla Stan – „město mezi mosty“ – věže radnice a královského paláce, a Kungsholmem za vodou.
Staré budovy, uličky a nábřeží dýchají historii a příběhy; a příběhy mi tu v Tchaj-peji chybí. Je to tu… účelové.
Chybí mi tu evropská kuchyně. Chybí mi trocha té rozvernosti a vzdoru, kdy se studenti ozvou, jestliže s něčím nesouhlasí.

Tyto a podobné myšlenky jsem převaloval v mysli nikoliv jako stížnosti – na Tchaj-wanu se žije krásně – jen jako uvědomění. A jak jsem nad tím dumal, začal jsem si poprvé uvědomovat svůj evropský původ a svoje hluboké evropské kořeny. Najednou mi to přijde jednoduché a jasné jak facka – jsem Evropan. V kterékoliv evropské zemi, kterou jsem navštívil, jsem našel několikero věcí, se kterými jsem se mohl ztotožnit. Bylo pro mne snadné cítit se tam jako doma. A tak si říkám, jak je pro mne tohle uvědomění ohromně důležité, poněvadž bych se v budoucnu mohl přesídlit někam, kde bych se cítil vykořeněný a jaksi nepatřičný. Člověk nemusí být nejbystřejší, aby si uvědomil, že žít někde, kam člověk nezapadá, je receptem mnoha problémů. Moudrem dnešního čtení ke kávě tedy jest, že je důležité vědět, kým jsem a kým jsem byl, abych lépe odhadl, kde se mi bude příjemně žít a snadno rozvíjet, kým budu. Hned se to však pokusím torpédovat, protože vím o jedné zemi, která od Evropy leží daleko za vodami oceánu, a která mi navzdory obrovským kulturním odlišnostem voněla jako domov, podobně jako Stockholm, podobně jako Praha.

Kdo ví, možná je takových zemí víc a člověk je musí objevit. O jednom však nepochybuji – své kořeny si v dobrém i zlém vždy nosím s sebou, ať se mi to líbí, nebo ne.

Advertisements