Ve dvanáctém sloupku čtení ke kávě se konečně věnuji psaní o kávě. Nebudu psát o kávě ani tak pro znalce, poněvadž mi na to chybí frčky, jakožto pro ty z vás, kteří kávu neradi, a pro ty, kteří kávou rozumí něco mezi instantní kávou, Nespressem a kyblíkem od Starbucks.  Jde totiž o to, že káva nemusí být jen ona uhlově tmavá tekutina s hořkou chutí, kterou vyspraví dvě kostky cukru. Nemusí to být ony italské, přepražené pravé háky, které servírují české hospody. Nemusí to být něco, co zkřiví obličej více, než citron. A já si tady v Taipeii uvědomil, že to tu právě chybí – trocha vzdělání a porozumění, že káva může být jak výše zmíněným, tak něčím lehkým jako čaj, co chutná po borůvkách. Občas v tom jsou oříšky, někdy pomeranč, whisky, jindy čokoláda, a včera jsem pil kávu z Jávy, která údajně chutná po cedru. Hned jak nějaký cedr okoušu, dám vědět, jestli je to pravda. V tom je ta krása. Tolik chutí! Tolik zemí, regionů, farem! Tolik rozdílů mezi úrovní pražení! Tolik rozdílů, když si to umelu nahrubo, středně, nebo jemně. Tolik odstínů, kterých může jednoduchý hrnek kávy nabýt, že vás prosím, abyste příště baristu (nebo číšníka) trochu potrápili a ptali se, ptali se, ptali se! Odkud ta káva je? Jak je pražená? Po čem chutná?

Já vím, že možností je nepřeberné množství a pustit se do studia kávy je jako odstřelit lavinu ve svahu nad sebou. Člověka to zavalí. Avšak nevzdávejte se – všechno má svůj čas… jen ten život je příliš krátký na to, abychom pili špatnou kávu („Nepijte blbě!,“ že). Vzhůru za dobrým šálkem!