Kdysi dávno na střední škole jsem ještě gramatice věnoval trochu pozornosti. Taková gramatika je záležitostí velice nudnou a osobně se domnívám, že v prvních měsících výuky jazyka věcí nadbytečnou. Pokud mě paměť nešálí, tak jsem se ve svých prvních divokých popisech okolního světa skladbou vět ani trochu nezdržoval a už vůbec jsem se jí ani jinými pravidly nezabýval, když jsem všem okolo sděloval svůj dlouhý seznam potřeb a přání. Bylo mě tenkrát pár let a já se intuitivně učil mluvit metodou průtrž mračen, tj. chrlil jsem to ze sebe, co to šlo. Až později jsem se zamyslel nad formou a kadencí mých slov, vět, a souvětí. S hlavní myšlenkou dnešního čtení ke kávě to sice nesouvisí, ale ptám se sám sebe: proč by to v dospělosti mělo být jinak? Proč bych se z cizího jazyka měl nejprve naučit pravidla skladby vět?
Do gramatiky si všichni rádi kopneme, ovšem bylo by chybou ji odhodit nadobro. Gramatická pravidla a tvary nám totiž umožňují se přesně (lépe řečeno přesněji) vyjadřovat. Čím více tvarů a časů znám, tím spíše budu schopen říci, co chci skutečně říci. A to platí jak pro češtinu, tak pro cizí jazyky. Některé jazyky mají arzenál početnější, než jiné. Jedna z postav velice milé knížky Mr. Eternity od Aarona Thiera pochází z amazonského kmene Pirahã. Jazyk Pirahã je jednoduchý – nemá minulý ani budoucí čas. Nemá výraz pro barvy (červenou by našinec popsal jako „barvu krve“); nemá výraz pro moře ani pro Boha – proto je tedy pro Pirahã poněkud problematické jej uctívat. Minulost sahá jen po to, co oko živého člověka zahlédlo. Pokud tedy stařešinové z Pirahã neviděli Krista, pak pro ně neexistuje (dvojitá rána pro křesťanské misionáře). Člen kmene Pirahã tedy nebude tolik výřečný, jako například Čech nebo Francouz (což není nutně na škodu). Našinec by nad jejich jazykem snadno ohrnul nos, protože se zdá být příliš jednoduchý (a to i přesto, že jej lze celý převést do hvízdání a komunikovat tak při lovu). Jazyk Pirahã a jejich bytí je soustředěný na přítomnost a já si bych si dovolil polemizovat, že na vyjádření přítomnosti mají možná lepší „výbavu,“ než kdejaké jiné národy. I ten nejjednodušší jazyk má co nabídnout. Zkrátka, ten, kdo mluví více jazyky, má větší šanci lépe vyjádřit, co mu leží na srdci.
Stejné, jako s časy a tvary, je to i se slovy a jejich přesnými významy. V češtině (a jiných jazycích) naprosto chybí ekvivalent portugalského Saudade. Portugalská profesorka nám význam saudade popsala jako „smutek, že něco končí; vděk, že jsme to mohli prožít; a jiskřičku naděje, že se to v budoucnu stane znovu.“ A přesně tohle jsem cítil na konci studijního pobytu. „Jak se máš?“ „Ále, cítím saudade.“
Zatímco nám některá slova chybí, jiná ohýbáme, převracíme, a (často nevědomky) měníme jejich význam. Pokud něco vím s padesáti procentní jistotou, potom předně nevím, co to znamená „jistota.“ Jistota buď je (1) nebo není (0) – a nic mezi tím. Jestliže použiji slovo „excited,“ dávám posluchači najevo, že jsem byl danou věcí/informací vzrušen, avšak neříkám, jestli pozitivně nebo negativně. Všímám si, že mnoho lidí (mne nevyjímaje) používá slovo „excited“ ve smyslu „být nadšen,“ a proto mne velice zaskočilo, když jsem se ve Vzestupu a pádu Třetí říše dočetl, že Herr Hitler byl „excited“ zprávami o průlomu Rusů na východní frontě. On však místo radostného zavýsknutí začal pobíhat po místnosti a škubalo mu v rameni. A já musel přiznat, že jsme si s panem Shirerem (autor) neporozuměli, a že to bylo mojí chybou.
Definice výrazů mne dlouhá léta nechávala chladným, a až v poslední době jí začínám věnovat více pozornosti. Jedním z důvodů jsou sklony k definicím bývalého ředitele zahraničního odboru prezidentské kanceláře (a nynějšího velvyslance v USA) Hynka Kmoníčka, který jimi porcoval neopatrné novináře; dalším potom moje snaha používat ty správné výrazy a zároveň lépe porozumět. Precizní znalost výrazů však najde své uplatnění i v praktické sféře rozlišování manipulace od pravdy. Zářným příkladem využití (ne)znalosti přesné definice výrazu je Bill Clinton. Clinton nejprve své sexuální zálety s Monikou Lewinskou popíral a americkému lidu řekl, že: „s tou ženou, Monikou Lewinskou jsem neměl ‚sexuální vztahy‘“ (‚sexual relations‘). Později vyšlo najevo, že „k něčemu skutečně došlo“ a Clinton čelil ústavní žalobě. Jeho právník navíc v kongresu čelil republikánskému kongresmanovi, který nařkl Clintona, že Američanům lhal. Právník, jenž se, doufejme, velice styděl, toto nařčení odmítl:
„Oklamal prezident občany USA? Ano. Bylo to špatné? Ano. Bylo to hanebné? Ano.“
Ale nelhal. ‚Sexual relations‘ totiž dle slovníkové definice znamená „pohlavní styk,“ a k tomu mezi Clintonem a Lewinskou nedošlo.
Tu a tam jsou tedy naše rozhovory jen proměnlivým nedorozuměním, někdy zásadním, jindy banálním; někdy cíleným, většinou nechtěným. Dá se z toho vyhrabat? Jistě – s tlustými slovníky po kapsách a notnou dávkou shovívavosti.
Já povídám: „jedno espresso prosím, rozumíme si?“ Ona mi přinese kyblík černé vody.
Tady ani slovník nepomůže 🙂
Petr Klíma 