Náročných voleb je v lidském životě požehnané množství. Jednu z těch zásadních, se kterou ustavičně zápasím, je volba co číst. Lidský život vyjádřený v přečtených knihách pohne brvou i toho nejotrlejšího jedince. Stanovím-li si například, že průměrný čtenář přečte jednu knihu za týden a pravidelně čte od deseti let, a přiřknu-li mu dobré zdraví, jež vydrží do devadesáti, a spolehlivý zrak, který nezklame ani u knížek s malými písmenky, potom vím, že za celý život přečte 4 212 knih. To zní jako úctyhodné číslo a lze s ním dále pracovat, poněvadž někdo čte rychleji a někdo zase pomaleji. Některé knížky se nedají dočíst a jiné je třeba přečíst hned několikrát, ať už kvůli pochopení nebo prostému potěšení. Neznám člověka, který by se po přečtení Stopařova průvodce Galaxií k celé sérii alespoň jednou nevrátil. Budu však optimista a řeknu, že průměrný čtenář za život přečte čtyři až pět tisíc knih. Univerzitní knihovna Národní Taipeiské Univerzity má knih necelých čtyři sta tisíc, Městská knihovna v Praze ke dvěma milionům. Původní, úctyhodné číslo, je najednou prašivě nízké.
Však považme, že pět tisíc knih je čtvrtina procenta nabídky Městské knihovny v Praze. A pokud vám v hlavě ještě nezvoní poplach, potom do ringu přidejme americký Amazon, který v současné chvíli prodává ke čtyřiceti milionům titulů. Nutnost důkladně si vybírat, čemu věnuji svůj omezený čtenářský čas, je zjevná a do očí bijící. Lidský život je na lehkomyslné čtení příliš krátký (pominu-li čtení bez zájmu o to, co čtu, čemuž se denně oddávají čtenáři Blesku, Šípu, Aha!, a podobných plátků a kteří tvoří nezanedbatelné množství čtenářů – jen v případě Blesku jich je na čtvrt milionu).
Jak si tedy vybírat? Nejsnazší je sáhnout po seznamu bestsellerů a zkusit se orientovat podle něj. To je ovšem ošidné – ne vše, co se dobře prodává, je dobré, viz Blesk. Dále člověk najde různé seznamy sta / tisíce / dvaceti dvou knih, které si musí přečíst, než zemře / aby věděl jak si zavázat boty / aby se stal dobrým člověkem. Dá se podle nich orientovat? Již trochu lépe, ale vždycky bych se dobře podíval, kdo takový seznam sestavil, zdali je onen člověk sečtělý a erudovaný, nebo je to jen blogger píšící dle posledního trendu.
Domnívám se, že je tu jen jeden spolehlivý pomocník, a tím je čas. Jak dlouho se kniha vydává? Lindy efekt hovoří o tom, že pro neživé věci je doba jejich existence ukazatelem, po jakou dobu ještě pravděpodobně existovat budou. Čas je jednou z mála robustních zkoušek kvality. Jestliže se kniha vydala teprve v loni, dá se navzdory marketingových prohlášení o tom, jak je přelomová a nejlepší, předpokládat, že se na ni za rok zapomene. V drtivé většině případů k tomu dojde. A jak nám připomíná Nassim Taleb, v roce 2010 vyšlo jen v angličtině na 600.000 titulů, ze kterých máme jen hrstku citátů; před dvěma tisíci lety vyšla jen hrstka knih, ještě méně se jich dochovalo, a citátů máme daleko více. Zářným příkladem jsou ‚Hovory k sobě‘ Marca Aurelia, které si čteme a kupujeme i dva tisíce let poté, co je napsal – to už něco znamená.
A tak se v omezeném čase, jež je v lidském životě pro čtení vyhrazen, obecně řídím především tímto pravidlem. Pakliže knížka nepřežila alespoň deset let, spíš si ji nepřečtu. V případech, kdy jsem podlehl marketingu a přečetl si tituly z poslední doby, jsem toho nezřídka litoval – a občas byl samozřejmě nadšen. Na zkoušce časem, na Lindy, je krásné, že funguje v mnoha věcech, od teorií po technologie, a nejen tedy při výběru toho, co číst.
Petr Klíma 