Že si Marcus Aurelius, římský císař a tehdy jeden z nejmocnějších mužů planety, zapisoval své ‚Hovory k sobě‘ jen pro sebe, se čtenář dočte hned v úvodu této knížky. Inu, jestliže můžeme věřit dochovaným informacím, Marcus Aurelius pravidelně meditoval nad světem, životem a smrtí, ostatními lidmi a sebou samým. Na konci dne s bločkem přemítal, v čem by se mohl zlepšit, kde se dopustil chyb, kde by mohl být velkorysejší. Nic z toho nemělo být k publikaci, všechny poznatky a postřehy si psal pro své soukromé účely.

Z Aureliových zápisků si můžeme odvodit několik zajímavých postřehů – když si zapsal „Kolik lidí navýsost velebených již upadlo v zapomenutí! A kolik jejich velebitelů už dávno odtud zmizelo!“ můžeme přemítat, že se ten den příliš zaobíral tím, co si o něm mysleli ostatní.  Nebo: „hned ráno k sobě promlouvej takto: setkám se s člověkem všetečným, nevděčným, domýšlivým, potutelným, závistivým a sobeckým…“ působí to, že byl také člověkem, kterého tihle lidé rozčilovali. Dodává mu to lidskosti. Zároveň si však pokládám jednu otázku.

Když Seneca psal o smíření s osudem a snaze přijmout to, co nám nachystal, ba to dokonce milovat, říkám si: psal to, protože tomu věřil nebo aby se povzbudil? Vzpomeňme si, že Seneca byl tutorem císaře Nera, tedy člověka, který se specializoval na „odklízení“ svých blízkých příbuzných. Před několika léty bych Senecovu radu (ze které později Nietzsche odvodil Amor Fati – Lásku k osudu) přijal bez rozmýšlení – „věřil tomu a tak i žil.“ Dnes přemítám, zdali se spíš nesnažil přesvědčit sám sebe.

Bylo-li tomu tak, potom pro mne na první pohled ztrácí jejich tvrzení na jistou sílu, jistou údernost. Najednou jsou dvě největší osobnosti stoicismu obyčejní smrtelníci, kteří podléhali stejným vášním navzdory svému snažení. Na druhou stranu to ovšem znamená, že měli nějaký ideál, ke kterému aspirovali. Že si pilíře své cesty životem vztyčili sami a snažili se žít v souladu s nimi. A pakliže to psali i v těžkých životních situacích, potom věřili, že i když se nedařilo, drželi otěže ve svých rukou. Stejně tak je tomu i pro nás. A to je povzbudivá zpráva, ze které učiním své východisko.

Ještě jeden krátký dodatek: jé úsměvné, že si o Aureliovi, který věnoval tolik zápisků pomíjivosti slávy a tomu, že se po své smrti obrátíme v prach a budeme rychle zapomenuti, povídáme téměř 2000 let po jeho úmrtí.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s