V létech před školkou a prvních ve školce jsem brával doslovně skoro všechno. Vzpomínám si, jak mi na fotbale radili, abych soupeři „dýchal na záda,“ a byť mi to znělo jako blbost, pustil jsem se do toho a funěl za ním jako lokomotiva. Věřil jsem na bludné kořeny, po jejichž překročení se člověk navždy ztratí. Na močály, které člověka vcucnou a nepustí. Oslavy Sv. Mikuláše jsem brával nesmírně vážně a myslel jsem si, že mi čert ublíží. Bylo to zvláštní období, a byť bylo v určitých věcech kouzelné, nebylo zrovna praktické pro běžný život. Na Mikuláše jsem se nikdy netěšil, v lese chodil obezřetně a soupeř, kterému jsem funěl na záda, mě počastoval několika nadávkami.
To bylo dávno v dětství a čas tuhle prostotu a naivitu odnesl daleko za horizont a téměř ji vymazal z mých vzpomínek. Nyní však začínám vnímat, že se nám ta doslovnost vrací, byť v jiných odstínech. Slýchávám ji v debatách a argumentech – člověk, který „prohrává,“ často buď vztáhne věc na absolutní měřítko (‚kdyby to tak dělal každý…‘, ‚nemůžeme znát skutečně vše…‘, ‚nemůže to tak fungovat pokaždé‘) nebo ji vyloží doslovně a otočí proti svému soupeři (ideálně vytrženou z kontextu prostoru a času). Sami o sobě jsou tyto dvě tendence hrozivé, avšak jejich prolnutí bývá ještě hrozivější. Nikde to dnes není vidět lépe, než v debatách o náboženství.
Tisíc až dva tisíce let staré náboženské texty jsou z dnešního pohledu v mnohém nedokonalé a v jejich výkladu je nesmírně důležité respektovat kontext doby, ve které byly napsány, a nevztahovat je doslovně, v nezměněné podobě, na naše století. Opačný přístup, tj. bezpodmínečné přijetí původního textu a jeho doslovný výklad tu nazvu „výkladovým fundamentalismem.“ Výkladový fundamentalismus má dvě strany mince. Na jedné straně jsou ultra-konzervativní věřící, kteří chtějí mít svět podle jejich staré svaté knihy, kterou berou doslovně. A na druhé straně jsou ultra-konzervativní ateisté, kteří berou stejnou knihu stejně doslovně, a chtěli by ji a její náboženství zakázat. Mezi těmito stranami není v podstatě rozdíl – obě berou svoji „víru“ nesmírně vážně, obě vykládají stejnou, mnoho století starou knihu co nejvíce doslovně, a svůj doslovný výklad používají jako zbraň proti druhé straně. Obě chtějí svá pravidla vnutit ostatním; obě jsou netolerantní a ochotné prosadit svou nepřijatelnými způsoby. Tohle je věc, která příliš zapáleným ateistům nedochází, totiž že se ve svém chování příliš neliší od lidí, před kterými varují.
Klíčovým pro zachování svobody náboženského vyznání je dle mého názoru sekulární stát a náboženská tolerance. Nemluvím ovšem o toleranci bezmezné, poněvadž ta bývá zneužita a nikdy nekončí na pěkném místě. Nedělám si iluze. Zároveň se mi však zdá, že přemýšlíme v binárním rozmezí ano/ne, povolit/zakázat. A to je špatná cesta. Vztáhnu-li to na islám, který nejen Okamura srovnával s ideologií kalibru nacismu, pak nemůžeme říct, že islám je jen jeden. Odnoží islámu je veliké množství. Některé jsou umírněné a jiné krajně konzervativní. Někteří muslimové, jako můj skvělý dřívější spolubydlící, si víru vykládají úplně po svém (pil, jedl vepřové, nemodlil se pětkrát denně, a přece věřil). Proto je nelze všechny pojmout do jedné kategorie. Tady právě přichází ke slovu tolerance, snaha porozumět a vzdělat se. Které odnože či školy islámu jsou ultra konzervativní a vedou k potlačení základních lidských práv a svobod? To jsou ty, před kterými se musíme mít na pozoru. Které země financují jejich rozšíření? Které země se snaží radikalizovat umírněné věřící? To jsou ty země, ke kterým musíme zaujmout tvrdý postoj. Teprve tady se dá hovořit o ideologii, ale ne dřív.
Když tedy poslouchám nějakého ateistu, který chce zakázat (a vykázat) určité náboženství z naší země, dávám pozor. Ten člověk mi prozrazuje více sám o sobě, než o náboženství, proti kterému se snaží varovat a poštvat. A pokud sám prosazuje porušení svobody náboženského vyznání, pak je možná stejným náboženským fundamentalistou, jen v jiném dresu. Vlk v rouši beránčím je stále vlkem.
Petr Klíma 