Učení (se) kterékoliv činnosti má svůj proces. Někdy lepší, někdy horší, jindy vlastně žádný.

Já jsem dřív procesům věnoval pramalou pozornost, a prostě jsem do té které činnosti zabořil hlavu a čekal, že se zlepším. Očekával jsem, že když budu hrát víc fotbal, půjde mi lépe fotbal. A ono se to skutečně časem zlepšilo, ale ten posun byl malý a nesmírně pomalý. Nepřemýšlel jsem nad tím, jestli potřebuji zlepšit rychlost, obratnost, kontrolu míče, kličky, přesnost přihrávek, přehled na hřišti (nebo snad simulování faulů?)… prostě jsem to mydlil všechno a čekal, že se to “o sebe” postará. Chyběl mi tam nějaký proces, nějaký systematický a uvědomělý přístup. Byl jsem v podobné situaci jako je opilec, který se svazkem klíčů útočí na uskakující klíčovou dírku ve snaze otevřít si dveře. Ale za těmi dveřmi jsou další dveře a za nimi další. Zkrátka, není to přístup, který člověka někam dovede. Continue reading “Učil se stát na vlastních nohách” →