Učení (se) kterékoliv činnosti má svůj proces. Někdy lepší, někdy horší, jindy vlastně žádný.
Já jsem dřív procesům věnoval pramalou pozornost, a prostě jsem do té které činnosti zabořil hlavu a čekal, že se zlepším. Očekával jsem, že když budu hrát víc fotbal, půjde mi lépe fotbal. A ono se to skutečně časem zlepšilo, ale ten posun byl malý a nesmírně pomalý. Nepřemýšlel jsem nad tím, jestli potřebuji zlepšit rychlost, obratnost, kontrolu míče, kličky, přesnost přihrávek, přehled na hřišti (nebo snad simulování faulů?)… prostě jsem to mydlil všechno a čekal, že se to “o sebe” postará. Chyběl mi tam nějaký proces, nějaký systematický a uvědomělý přístup. Byl jsem v podobné situaci jako je opilec, který se svazkem klíčů útočí na uskakující klíčovou dírku ve snaze otevřít si dveře. Ale za těmi dveřmi jsou další dveře a za nimi další. Zkrátka, není to přístup, který člověka někam dovede.
A takových přístupů najdeme okolo nás hromady a hromady. Já si do učení musím nejprve vnést nějaký vhled – projít si “obsah” a názvy “kapitol”, abych získal tušení, kam má ta která činnost směřovat. Potom si to musím rozdrobit na malé jednoduché kousky a na ty se zaměřit. Časem se přesunu na další kousky, naučím se je a spojím je s těmi prvními. A takhle, postupně a s úsilím, se prokousávám dál.
Ido Portal, izraelský to učitel pohybu, ten proces nazývá izolací – integrací – improvizací, a já si pomalu připouštím, že bezmyšlenkovité vrhání se do nových činností nikam daleko nepovede. Ido taky v jednom rozhovoru řekl, že když potká dobrého učitele, který má výborný proces, bude se u něj učit, ať už ten člověk učí cokoliv. Když bude vyučovat hru na housle, začne se u něj učit hrát na housle. Proč? Protože, Ido zakončuje úvahu, mistrovství v čemkoliv je mistrovství v mistrovství.* A tady z toho vyvstává myšlenka, že ten proces učení (se) je napříč všemi možnými činnostmi a schopnostmi stejný, takže jakmile ho člověk objeví (nebo se ho naučí od učitele na mistrovské úrovni), může ho vesele používat až do konce svých dnů. Neznamená to, že člověk může vydat méně úsilí a ušetřit si práci. Znamená to, že má před sebou vyloženou docela srozumitelnou cestu a ví, kudy má zhruba jít. A vědět, kudy jít, je základem pro to, se někam dostat.
Mno a nad tím teď přemýšlím – sice je škoda, že jsem se k tomu nedostal v začátcích střední nebo snad alespoň vysoké – ušetřilo by mi to spoustu času a vytrhaných vlasů 🙂 – ale zároveň mám pocit, že s koncem školy konečně začíná to pravé učení. Takže to vlastně přišlo včas 🙂
* “Mastery of anything is the mastery of Mastery.”
Petr Klíma 