Říše, dlouho rozdělená, musí se sjednotit; dlouho sjednocená, musí se rozdělit.

První věta jednoho z klasických děl čínské literatury v sobě odráží události popsané na následujícím necelém půl-třetím tisíci stran, které čtenáře provázejí románovým výkladem rozpadu dynastie Han na tři znesvářená království, soupeřící o opětovné sjednocení říše pod svojí nadvládou.

Více než čtyř-set letá éra dynastie Han (206 BC – 220 AD), považovaná za zlaté období čínské historie, se na sklonku druhého století našeho letopočtu blíží svému konci. Císařský dvůr je prolezlý korupcí a úřední eunuši, pověření správou říšských záležitostí, se spíše zabývají zvyšováním vlastní moci, osobním prospěchem a persekucí loajálních členů státní administrativy. Na venkově to vře a rodí se povstání stovek tisíc rolníků. Bude někdo s to soustředit dostatečnou vojenskou a politickou moc na potlačení tohoto povstání? A až jej potlačí, bude ochoten se této moci vzdát, nebo se jí bude držet? Má císařství šanci přežít? Porazí někdo zachránce, jen aby šel v jeho šlépějích?

Zhruba takto by se daly nastínit úvodní scény epického historického románu ze čtrnáctého století, jehož autorství je připisované člověku jménem Luo Guanzhong. Motivy prvních kapitol se prolínají celou knihou – dlouho rozdělené, musí se sjednotit; dlouho sjednocené, musí se rozdělit – a připomínají čtenáři, že jedinou stálicí historie je změna.

Musím se přiznat, že jsem se do románu začetl teprve na počtvrté. Při počátečních pokusech jsem nikdy nepřekonal prvních 200 stránek, které jsou hektickým úvodem, po jehož zvládnutí do sebe vše začne pomalu zapadat. Román je napsaný jinak, než na co je našinec zvyklý z evropské literatury. Obsahuje stovky různých postav, z nichž každá má čínské jméno, našinci pranic neříkající, a často i druhé jméno, které obdržela při dosažení dospělosti. Většina postav má však záhy probodnutý hrudník, během pár vět umírá a veškerá snaha zapamatovat si jejich jméno tak přichází vniveč. Ale které jsou zbytné (ugh), a které klíčové, člověk pozná až časem.

Román je zajímavým vhledem do čínského vedení politiky, války a diplomacie, stejně jako filosofie a společenského uspořádání z konce dynastie Han tak, jak je zachytil spisovatel ze čtrnáctého století a následně přeložil americký překladatel. Překlad není originál a člověk nikdy neví, co kde bylo posunuto, upraveno a změněno, ztraceno, avšak i přesto je kniha zajímavým vhledem do čínské kultury a konfuciánského vlivu, jenž je v mnoha směrech evropské filosofii nesmírně vzdálený. Román je pro mě zároveň i připomínkou, že Čína je přeci jen něčím víc, než jen současnou, extrémně viditelnou a dosti hrozivou totalitní diktaturou. A zde, u nevyhnutelného, byť letmého srovnání Číny dávno minulé s Čínou současnou, mi na mysli vyvstává další útržek, který je v románu zmíněn šestkrát, vždy na příhodných místech:

“Říše nepatří žádnému jednomu člověku, ale všem jejím obyvatelům.”

Román není přeložen do češtiny a jeho angličtina je náročná, ale pro každého, kdo se chce pustit do něčeho nového, jiného, poutavého a zapamatování-hodného, jej doporučuji všemi deseti. Doporučila mi ho před několika lety moje tehdejší učitelka čínštiny, které tímto děkuji – na její srdečné doporučení jsem nezapomněl a ke Třem královstvím se určitě ještě vrátím. Není to totiž čtení na jedno přečtení.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s