K dnešnímu psaní piji Etiopii Bombe, připravenou na Tricolate breweru, s tóny černého čaje a medovníku.
Pročítal jsem si nedávno kapitoly o počátku 30. let minulého století z biografie Winstona Churchilla a trkla mne do očí jistá paralela. Současné razantní kroky Evropské unie v oblasti uhlíkové neutrality, vedoucí k upuštění od fosilních paliv, zákazu spalovacích motorů, emisních povolenek (=daní) na vše možné včetně domů, tlaku na obnovitelné zdroje energie (OZE), mi v době velké konvenční války v Evropě a de facto studené války ve světě přijde jako tlak na odzbrojování ve Velké Británii ve 30. letech. Britská vláda chtěla jít příkladem v pacifismu, v odzbrojení v cestě k míru a světlým zítřkům, přesvědčena, že ji ostatní budou následovat. Inu, nestalo se a Britové museli za cenu enormních nákladů a velkého nebezpečenství dohánět svůj neskutečný přešlap.
EU, která se v roce 2021 podílela na světové produkci CO2 z 8 (!!) procent, a chce být bezemisní co nejvíce co nejdříve, jde v podobných šlépějích.
Energie zajišťuje teplo, světlo, průmysl, služby, živobytí. Cena energie podporuje nebo naopak tlumí hospodářský růst. Z ekonomického hlediska je dobré mít dostatek energie za nízké ceny. Z geopolitického a bezpečnostního hlediska by stát měl být energeticky soběstačný. A to je něco, o co Česká republika v brzké době pravděpodobně ztratí. Podle zprávy státní společnosti ČEPS z února 2023 k tomu dojde již před rokem 2030.
ČEPS pracuje se čtyřmi scénáři vývoje:
- Respondentní, jenž mapuje vývoj energetického mixu podle plánů a strategií provozovatelů zdrojů
- Konzervativní, jenž počítá s odklonem od uhlí v roce 2038 (jak bylo doporučeno v EU)
- Progresivní, jenž plánuje odklon od uhlí v roce 2033, vyšší míru dekarbonizace a rozvoj OZE
- Dekarbonizační, jenž počítá s odklonem od uhlí v roce 2030 a masivním rozvojem OZE
Ve všech scénářích se Česko stane dovozcem energie před rokem 2030. V případě prvních dvou scénářů bude chybějící množství elektřiny relativně nízké. V případě progresivního a zejména dekarbonizačního scénáře však dovezené množství prudce narůstá. Je alarmující, že se Česko vůbec stane dovozcem. Půjde to na vrub současné vládě Petra Fialy, ale hlavně jeho předchůdcům a vládám Babiše, Sobotky, Nečase. Promrhali čas, který se už nevrátí.
Postavení České republiky ovlivní samozřejmě celková výrobní kapacita a spotřeba, pod kterou nutno zahrnout i imigraci a s ní spojený růst obyvatel, dekarbonizaci/elektrifikaci průmyslu, dopravy a tak dále. V roce 2021 se to s výrobou elektřiny v České republice mělo takto:
“Zdroje s palivovými kotli a parními turbínami (elektrárny, teplárny a závodní energetiky) spalují především hnědé a černé uhlí”, praví ČEPS. To je 44 % instalovaného výkonu a výroby elektřiny, kterou budeme muset nahradit, pokud se odkloníme od uhlí. Plynové zdroje mohou být pod tlakem cen a (ne)dostatku plynu. A za zmínku stojí další věc, kterou je účinnost výrobního zdroje.
Fotovoltaické elektrárny měly instalovaný výkon 2 066 MW a vyrobily 2 135 GWh elektřiny, tj. 1,03 GWh na 1 MW výkonu. Parní elektrárny měly instalovaný výkon 8 655 MW a vyrobily 35 092 GWh, s poměrem 4,05 GWh na 1 MW výkonu.
Jaderné elektrárny měly instalovaný výkon 4 047 MW a vyrobily 29 045 GWh, s poměrem 7,17 GWh na 1 MW výkonu.
Vláda ústy nadcházejícího ministra životního prostředí, pana Hladíka, potvrdila, že se odkloníme od uhlí v roce 2033, což odpovídá progresivnímu scénáři ze zprávy ČEPS. Znamená to během 10 let 16x navýšit současnou (respektive minulou, z 2021) výrobní kapacitu fotovoltaických elektráren, které mají být nový zdroj energie. Hladík sebevědomě tvrdí, že “se to zvládne.” A celé to bude vyžadovat veliké investice. Co to bude v praxi znamenat?
Na následujícím grafu ze zprávy ČEPS je souhrn celkových nákladů na pokrytí potřeb ČR dle modelované spotřeby pro jednotlivé scénáře. Průsvitná barva znázorňuje importy. Všimněme si poklesu importů po roce 2036, kdy by se do provozu měl uvést další reaktor v JE Dukovany. A všimněme si velikého růstu importů po odklonu od uhlí v roce 2030 (dekarbonizační scénář) a 2035 (progresivní scénář). [Totex, celkové náklady = CAPEX (kapitálové náklady) + OPEX (operační, provozní náklady)]
Další graf, rovněž ze zprávy ČEPS, modeluje náklad na elektřinu v Kč / MWh pro studované scénáře. Průsvitná barva opět znázorňuje importy.
Jak vidno, žádný energetický mix nepřináší energetickou soběstačnost. Cituji zde přímo ze zprávy ČEPS:
“Nejnákladnější komponentou Totexů ve všech scénářích v období 2030–2040 představuje import elektrické energie, jehož výše přirozeně koreluje s rostoucí spotřebou elektřiny. Ani v případě provozu uhelných zdrojů do roku 2040 však výrobní mix ČR není schopný pokrýt tuzemskou spotřebu, a to ani v případě masivní expanze OZE, jak bylo ilustrováno zejména v Dekarbonizačním scénáři. Výstavba nového jaderného zdroje ve všech scénářích sice přispívá k snížení importů v cílovém roce 2040, objem importů však i nadále zůstává vysoký, čímž je ohrožena bezpečnost a spolehlivost dodávek elektrické energie České republiky.” [str. 99, zvýraznění mé]
Je snadné říct, že chybějící se doveze. ALE. Na východní hranici Evropy se vede velká konvenční válka s eskalačním a inflačním potenciálem. Válka vždy zvyšuje nejistotu, a proto spoléhat se v podobných podmínkách na dovoz něčeho kriticky důležitého je neprozíravé. A navíc, opět cituji ze zprávy ČEPS:
“Vysoká míra importů ve všech scénářích indikuje potřebu dozdrojování. Ačkoliv vysoký podíl obnovitelných zdrojů pokrývá velkou část poptávky po elektřině, v zimních měsících není schopný dostatečně vybilancovat výkonovou potřebu. Tím následně vzniká nutnost importu a tlak na marginální náklady v žebříčku zdrojů.” [tamtéž, zvýraznění mé]
V době nedostatku elektřiny z OZE – v zimních měsících – budou na import poptávat i ostatní státy se stejným problémem a cena poletí vzhůru.
Stabilita dodávek a cena jsou klíčové pro průmysl. Velké průmyslové podniky se v důsledku energetické krize po začátku války začaly poohlížet po přesunutí výroby do zámoří. Bude pro ně výhodné v Evropě (a hlavně v ČR!) zůstat a vyrábět? V USA visí ve vzduchu bankovní a finanční krize; inflace v eurozóně dle dat za únor neustupuje, ale sílí. Je tohle správný čas na odklon od uhlí, když to znamená masivní výstavbu nových zdrojů? Tohle jsou kritické otázky, jež je třeba vzít v potaz při výkonu křižáckého tažení proti 8 % celkové produkce CO2 ve světě.
Čtenář se možná ptá, kudy z toho ven. Jaké nové zdroje postavit. Problém je, že u nás všechno hrozně trvá. Proto vinu za současný stav nesou předchozí vlády. Například přečerpávací vodní elektrárny se stavěly 8 let (Dalešice), respektive 18 let (Dlouhé stráně). Temelín od projektování po spuštění trval 21 let. Dukovany příznivějších 7 – 9 let. Mějme také na paměti, že po spuštění nového reaktoru v Dukovanech v roce 2036 se budou staré reaktory odpojovat po roce 2040, takže kapacitně si o mnoho nepolepšíme.
Kde vezmeme elektřinu a za jakou cenu? Tato otázka je palčivější, než zdali stavět větrné elektrárny v CHKO a Národních parcích. A je to otázka, jejíž odpověď ovlivní život v České republice na příští desítky let.
Podíl EU na emisích:
https://ourworldindata.org/co2-emissions
Zpráva ČEPS:
Rozhovor s Hladíkem:
Petr Klíma 