Tchaj-pej blues aneb pár řádků o životě v Tchaj-peji

Tchaj-pej blues aneb pár řádků o životě v Tchaj-peji

Když jsem před třinácti měsíci stál na hlavní třídě v Pekingu a pozoroval řidiče skútrů, kteří se jako hejno naštvaných sršňů hnali okolo bran Zakázaného města kamsi do obrovského zmatku dálnic, podjezdů, uliček a nadjezdů, říkal jsem si, že tam bych dva roky inženýrského studia asi nedal. Respektive – stálo by mě to hodně úsilí a nejspíše mnoho ponurých dní. Znám se na to moc dobře. Města jsou pro mě ne nepodobná vztahům, jelikož každé má (nebo nemá) svoji proměnlivou náladu, svoji osobnost a charakter, svoji moudrost a inteligenci. Stejně jako mnohé vztahy nefungují, protože si dva lidé zkrátka nesednou, jsou i města, která člověka zadusí a zlomí, poněvadž nejsou jeho šálkem kávy. A stejně jako vztahy mezi lidmi, i vztah člověka a města je oboustrannou záležitostí – bez snahy o vzájemné pochopení a bez otevřené hlavy se člověk se zlou potáže.
A přestože se snažím pochopit každé město, do kterého zavítám, a má hlava je pootevřená, očekávala jsem Tchaj-pej s jistou dávkou nervozity. Bude to jako Peking? Deset měsíců dokáže být sakra dlouhých, pokud si člověk nerozumí se zemí, po které chodí, a s prostředím, jež ho obklopuje a se kterým je chycen v nekonečné výměně vzájemné energie. Tchaj-pej je městem čistým, aktivním a přece klidným – jako tanečník, jenž má svůj pohyb pod kontrolou. Děti nemají nahé pozadí ani přirození, lidé ve frontách nechávají své lokty volně u těla a neprobíjí se kupředu, jsou milí a nesnaží se člověka natáhnout. Pokud se krade, tak velmi zřídka – našinec se nemusí bát nechat v přeplněném metru peněženku v zadní kapse, něco, co je v Praze téměř nemyslitelné. Káva je tu výborná – člověk se jen musí informovat u správných lidí, kam zajít. Jídlo, i to z pouličních stánků, nepoutá na toaletu, ba spíše vykouzlí úsměv na tváři.

Pravda, občas tu až příliš horlivě lpí na pravidlech: v metru mají nakreslené lajny na čekání (kterými se řídí) a přísně tam dodržují zákaz pití a konzumace jídla; na ulicích nikdo neodhazuje odpadky (smekám, v Tchaj-peji musí být nejmenší koncentrace odpadkových košů na čtvereční kilometr na celém světě, včetně horských masivů, pouští a oceánů), neptají se profesorů a nezpochybňují jejich výklad, oddělují (v National Taipei University) pánské a dámské koleje a poměrně striktně omezují mezipohlavní návštěvy – člověk musí vyplnit papíry a dostane takovou vestu, nejspíše s nápisem vetřelec, a za hodinu musí vypadnout nebo požádat o prodloužení návštěvy (to bylo před týdnem poněkud úsměvné, když jsem v jednu ráno odpověděl na volání kamarádek o pomoc a vydal se do jejich pokoje lovit krysu,* co si našla cestu do třináctého patra a zabydlela se ve stropě v prostoru pro ventilační potrubí. Zaměstnankyně kolejí mi přes urgenci situace nutila vestu návštěvníka a nezamhouřila oka, dokud jsem neopustil budovu – něco, čeho určitě litovala, poněvadž jsme na tu krysu číhali ve tmě něco přes hodinu a půl – ale pravidla jsou pravidla a nesmí se porušovat. Tady musím zmínit, že před rokem tu jeden Tchajwanec znásilnil mezinárodní studentku – dostalo se to do médií a na kolejích přijali striktní opatření. Chápu, ale zase nemůžeme muže a ženy oddělit nadobro, že? Problém s absolutním vnímáním pravidel pro mě ilustruje nedávný případ, kdy jsem obdržel pět trestných bodů za nelegální parkování mého bicyklu (rozuměj: před kolejí na místě, kde nikomu nepřekážel) – jen jsem si před cestou na další hodinu chtěl dopřát půlhodinového šlofíka. Mimo vyhrazená parkoviště se to zkrátka nesmí. Za třicet trestných bodů je vyhazov – avšak máme tu takovou sázku, že kdo bude mít na konci semestru nejvíce bodů, tomu ostatní zaplatí večeři v jedné sushi restauraci. Prozatím vedu.

Nevím, jak se k pravidlům a jejich úzkostlivému dodržování postavit, protože (snad) právě díky nim tu věci fungují. Možná mám pocit, že omezují lidskost, když se ji snaží vměstnat do malé, vyměřené krabičky, možná mi četná pravidla vadí z principu. Jeden pán, jehož jméno si teď nevybavím, kdysi řekl, že anarchista je perfektní a slušně se chovající gentleman, poněvadž si uvědomuje, že v ideální společnosti zákony nejsou potřeba, jelikož nevhodné chování se zkrátka nekoná. Společnost sestávající ze slušně vychovaných lidí, kteří se řídí etickými principy, je však vzdálenou utopií, protože, jak upozorňuje Nassim Taleb, drtivá většina lidí je jen pár jídel vzdálena od lhaní, kradení, podvádění a zabíjení.
Čas ukáže, zdali by tu bez pravidel vládl chaos. Jeden Tchajwanec mi nad obědem poradil, že klíčem k pochopení chování a přístupu Tchajwanců je Konfucius, a klíčem k pochopení Konfucia je znalost kontextu doby, ve které psal své knihy. Což v praxi znamená, že mě čeká spousta práce. Pokud jste dočetli až sem, děkuju za váš čas a příště zase na počtenou – nechám oči otevřené a postřehy opět svěřím papíru.

___________________________________________________________________________

*Krysu se nám ulovit nepodařilo, protože zalezla do díry ve stropě a nevystrčila ani nos. Tiché vyčkávání jsem vyplnil pátráním na Googlu jak ulovit krysu, a zatímco většina tipů zahrnovala určitou formu střelné zbraně, já měl k dispozici smeták a kyblík. Snad je dobře, že tam mrcha nevykoukla.

Jak jsme to s tím vzděláním šeredně popletli

Jak jsme to s tím vzděláním šeredně popletli

Vzdělání není závod, není to ani souboj o to, kdo dojde nejdál, není to něco, co lze snadno kodifikovat a z čeho by se daly udělat nablýskané trofejní komodity. Vzdělání nezačíná zápisem a nekončí titulem, je pokračující, nevymezené, všudypřítomné – jako mlha ležící v údolí. Zkusíte jej uchopit – rozplyne se. Zkusíte odkrojit ten váš vysněný kousek od zbytku okolní mlhy, izolovat jej a dát jej do krabice – bude prázdná. Zkusíte jej hledat u jediného, oficiálního zdroje – v Krakonošově „šuplíku“, a přijmete jeho dogma – moudrý Krakonoš přeci jedním krokem překročí Medvědín, tak snad něco ví.

Jsem trochu smutný, že tu máme epidemii titulů bez erudice. Tituly získáváme z všelijakých důvodů, jen na to „vzdělání“ se zapomíná. Je to tak správně? Snad i ano – co se týče ekonomických a manažerských oborů, budu jedním z předních skeptiků zpochybňujících jejich skutečnou hodnotu. S chladnou cyničností (a jistým úšklebkem) mohu prohlásit, že navzdory rokům stráveným na vysoké škole nejsem hloupější, než když jsem začal – a že nebylo to snadné.

V meteorologicky laděném úvodním odstavci jsem poukázal na to, že učení nekončí ziskem „vysněného“ titulu. Ba naopak – bez soustavného učení by lidský druh nebyl tam, kde je dnes. Těžko si však představit pračlověka, kterak sedí na kameni a drtí se zpaměti názvy teorií o směnách kožešin za pazourky, kostních náhrdelníků, popřípadě know-how přípravy pasti na mamuty. Kdepak. Někde daleko vzadu proti proudu času jsme se jako děti učili spontánně. Cosi chytlo naši zvědavost – udělali jsme drobný krůček kupředu, abychom tomu o fous lépe porozuměli. Já se takhle z vlastního popudu naučil názvy téměř všech jedlých hub v jednom poměrně rozsáhlém atlase, a všecky jsem zvládnul rozpoznat. Dále jsem svoji pozornost obrátil na lidské tělo a listoval tam a zpět encyklopedií pro děti. Miloval jsem velkou knihu o hadech a dal si záložky k těm nejzajímavějším – zmiji gabunské, kobře královské a dalším. Obrátil jsem oči vzhůru a ptal se, copak to tam je? Vzápětí jsem pátral po informacích o červených a bílých trpaslících, mlhovinách a hvězdokupách, o Venuši a Betelgeuze.

Měli jsme to všichni? A kde je to teď? Pryč, vymláceno učebním systémem nadrť, odpapouškuj a zahoď. A to je hrozná škoda. Máme tituly, ale nemáme erudici. Náš titul je, bez samostatného bádání vykonaného ve volném čase, Prokrustovým ložem (kredit: Taleb) – kdo je moc dlouhý – nevadí, tomu usekneme končetiny a hle – již sedí perfektně, kdo je pro naši formu moc krátký – nevadí, natáhneme, prodloužíme. A všichni dokonale pasujeme. Jeden jako druhý, podobní, jako vejce vejci. Všichni krásně zprůměrováni.

Byl to původní záměr? Pochybuji, spíše bylo snahou poskytnout dobré vzdělání efektivním způsobem co nejvíce studentům, nicméně nad výsledkem by se člověk rozbrečel. Máme to, co jsme my a „trh“ chtěli. Směs čehosi, co lze snadno shrnout a kodifikovat, něco, podle čeho rozdělíme lidstvo na ty, kteří „to“ mají, a ty, kteří ne. Erudici ovšem nelze dát do krabičky s přesným seznamem látek, jež obsahuje, navíc je to běh na dlouhou trať bez stanoveného konce. A zatímco tu stojíme ověnčeni tituly a gratulujeme si, jak jsme dobří, něco mnohem důležitějšího nám utíká – dětská zvídavost a hravost. Půjde to bez nich? Uvidíme…

 

O test centru, vyjádření děkana a dalších krocích

O test centru, vyjádření děkana a dalších krocích

„A co na to plebs?“ říkal jsem si pár dní po obdržení vyjádření fakulty k mému dopisu ohledně testovacího centra (viz. zde).
Děkanův dopis byl zamítavý a všechny mé argumenty smetl stranou. Pakliže jsem se chtěl jakkoliv pohnout z místa, bylo třeba mít získat podporu ostatních studentů. Zvažoval jsem sepsání petice, jež by mohla mít jistý účinek, a třeba bychom si vynutili vypnutí kamer. Zeptal jsem se tedy na fóru na Facebooku, zdali Test centrum někoho znepokojuje. Ve svém odhadu „veřejného mínění“, mohu-li to tak nazvat, jsem se však šeredně zmýlil, poněvadž hlavními jmenovanými problémy test centra byly zvuky Windows, jež počítače přehrávají při odhlášení studenta a podobné – v závislosti na úhlu pohledu – banality.

Nebudu pokrytec – své soukromí si nikterak pečlivě nehlídám. Vyhledávám přes Google, nakupuji na Amazonu, FB o mně toho ví více, než můj vlastní bratr, a skrze FB messenger na tabletu mi mohou kdykoliv aktivovat záznam zvuku a obrazu. Není toho málo a další způsoby přibývají – někdy je podstupuji dobrovolně, jindy nemám příliš na výběr. Smyčka se však za zvuků líbezných slov a ujišťování, že vše bude využito jen na „správné“ účely utahuje čím dál víc. Bude to někdy problém? Bezpochyby, vždyť stačí, aby za kormidlo usedl někdo se špatnými úmysly. Ono vůbec v ukládání informací vězí to největší riziko, poněvadž kdo je natolik zkušený, erudovaný perfektně nestranný a zároveň empatický, aby rozhodoval, které informace sbírat a ukládat, které „využít“ a které ne?

Na test centru mi nejvíce vadí právě záznam a uchování dat ke zpětnému použití. Člověk je považován za potenciálního podvodníka, jehož je třeba monitorovat a ohlídat, aby nepodváděl u něčeho tak banálního, jako je Moodle test, jenž je stejně většinou následován ústní zkouškou. Skutečně je to nutné a vzhledem k povaze věci nezbytné? Nelze to udělat jinak a přijatelněji, byť méně účinně?

Jednou z nejlepších a nejhorších vlastností člověka je schopnost zvyknout si téměř na vše. Je to dvousečný meč, který jednou pomáhá, jindy zraňuje. Při třetí návštěvě Test centra už mi to ani nepřišlo tak špatné, jako prvně. Všecko šlo jako po másle a já skóroval krásných 81%, tak co se rozčilovat nad nějakými kamerami? A jaký by to mělo smysl, jen tak na sebe upozorňovat peticí a vířením prachu v modernisticky upravených chodbách akademické instituce?

Špatně, špatně, špatně. Neměla by snad akademická půda být kolébkou debaty?
Pan děkan mi před pár dny napsal, že vyjádření fakulty bylo určené výhradně mé osobě a já jej tedy nemůžu sdílet. Shledávám to poněkud zvláštním, poněvadž nabízím fakultě možnost postavit mé sdělení a jejich vyjádření vedle sebe, nechť si každý udělá názor sám. Snad by mi to pan děkan povolil, kdyby věděl, že podpora v „boji“ proti test centru je mizivá. Nevadí – pro teď toho nicméně nechám. Bez širší podporu spolustudentů jsem jen jedním drobným a nevýznamným účetním záznamem v lejstrech univerzity.

Jestli všechno dobře dopadne, odjedu na příští rok pryč a nebudu to nadále řešit. Přesto jsem však rád, že jsem rektorovi napsal a vyjádřil svůj nesouhlas. Vždyť je to to nejmenší, co člověk může udělat – zdvihnout hlas, když se mu něco nelíbí. Možná to děláme příliš málo. Byť člověk třeba ničeho nedosáhne, v konfliktu se nejlépe sbírají zkušenosti a jeden nikdy neví, kdy by jich mohl využít. Tak směle do toho.

Nejlepší káva na světě

Nejlepší káva na světě

Kde si mají tu nejlepší kávu na světě?

Těžká otázka, co? Po čem pátráte v koncertu chutí, které v sobě skrývá tahle tmavá tekutina?

Pro mě osobně je káva příčinou mnoha nevyžádaných rad podobných, přesně toho typu, kterou dostanete od vašich přátel, jimž se nelíbí vaše divoká a naprosto nestálá přítelkyně, a kteří s jistotou slunce vycházejícího na východě vidí nevyhnutelnou a blížící se kalamitu, jež vám bez nejmenších pochyb zlomí srdce. Continue reading “Nejlepší káva na světě”