Filologie dne: incident v chrámu Honnō

Filologie dne: incident v chrámu Honnō

“Incident v chrámu Honnō” se odehrál 21. června 1582 v Kjótu, v Japonsku. Generál Akechi Mitsuhide při něm zákeřně zaútočil na svého dosavadního lenního pána, vojevůdce Odu Nobunaga. Nobunaga, který v chrámu Honnō odpočíval pouze s malým doprovodem, byl touto zradou zaskočen a v beznadějné situaci spáchal tváří v tvář vítězným rebelům seppuku, rituální sebevraždu. Jeho syn Nobutada mu sekundoval a poté si sám vzal život.

Nobunaga byl v té době jedním z nejmocnějších vojevůdců v Japonsku a měl nakročeno k jeho sjednocení. Nobunagova rozhodnutí měla dalekosáhlý vliv a jeho smrt tedy znamenala zásadní změnu rovnováhy sil v celé zemi. I proto je zajímavé, že japonský název je 本能寺の変, Honnō-ji no Hen, kde Honnō-ji je chrám Honnō; no je přivlastňovací zájmeno a zde znamená v; a 変 – hen znamená…? Hen znamená “zvláštní, podivný, neobvyklý”. Celý název by se tak dal přeložit jako “podivná příhoda z chrámu Honnō”.

Musím zmínit, že hen se používá i ve spojení 変革, henkaku, které znamená “změna, revoluce, vzpoura”. Výraz henkaku by tedy tento ‘incident’ vystihl lépe, proto je zajímavé, že byl (byl?) zkrácen. Dále jsem dohledal, že znak hen je zjednodušenou verzí čínského znaku bián, který znamená “změna, rebelie,” takže ten správný význam je tam někde zakotvený.

 

Plíživý stín s názvem hluboká záporná úroková míra

Plíživý stín s názvem hluboká záporná úroková míra

V dnešním článku bych rád vytáhl na světlo jasného dne jeden nástroj, který ve své dílně připravují různí centrální bankéři a finančníci, a který se možná již brzy dotkne těch z nás, kteří držíme a používáme některou státní měnu (tzn. všech). Je to nástroj, jenž ve mně vyvolává slušnou míru skepse a obav a to nejen proto, že se jeho zavádění snaží udržet v tichosti a mimo kuloár veřejnosti. Na následujících řádcích najdete můj výklad tohoto nástroje a jeho možných důsledků, nicméně pro vaše vlastní dobro vás vyzývám, abyste si dotyčnou dokumentaci přečetli sami a došli k vlastním názorům. Můžeme je potom porovnat 🙂

A teď s chutí do čtení. Continue reading “Plíživý stín s názvem hluboká záporná úroková míra”

Soukromí neřešil, dokud mu ho nedali na talíř

Soukromí neřešil, dokud mu ho nedali na talíř

Tu a tam se v době chytrých telefonů, všemožných Alexa a Google špiclovacích odposlouchávačů, co si lidé dobrovolně instalují do obýváku (aby si mohli z pohovky hlasově objednat basu Plzní 🙂 ), dokumentů o Snowdenovi a podobně, zastavím a děsím, kolik už jsme toho soukromí ztratili a kolik ho dobrovolně ztrácíme.  Občas se na tohle téma bavím s přáteli (s vámi) a povětšinou se setkávám s rezignovaností a lhostejností. Lidé tohle téma moc neřeší, na prvním místě je pohodlnost a efektivnost. Jenže já si myslím, že lidé své soukromí neřeší, protože se jim jeho porušení bezprostředně nevrací. Continue reading “Soukromí neřešil, dokud mu ho nedali na talíř”

Učil se stát na vlastních nohách

Učil se stát na vlastních nohách

Učení (se) kterékoliv činnosti má svůj proces. Někdy lepší, někdy horší, jindy vlastně žádný.

Já jsem dřív procesům věnoval pramalou pozornost, a prostě jsem do té které činnosti zabořil hlavu a čekal, že se zlepším. Očekával jsem, že když budu hrát víc fotbal, půjde mi lépe fotbal. A ono se to skutečně časem zlepšilo, ale ten posun byl malý a nesmírně pomalý. Nepřemýšlel jsem nad tím, jestli potřebuji zlepšit rychlost, obratnost, kontrolu míče, kličky, přesnost přihrávek, přehled na hřišti (nebo snad simulování faulů?)… prostě jsem to mydlil všechno a čekal, že se to “o sebe” postará. Chyběl mi tam nějaký proces, nějaký systematický a uvědomělý přístup. Byl jsem v podobné situaci jako je opilec, který se svazkem klíčů útočí na uskakující klíčovou dírku ve snaze otevřít si dveře. Ale za těmi dveřmi jsou další dveře a za nimi další. Zkrátka, není to přístup, který člověka někam dovede. Continue reading “Učil se stát na vlastních nohách”

Tatarská poušť

Tatarská poušť

Víte, já často přemýšlím nad prostředím, ve kterém se pohybuji, a přemítám, kam to asi povede. Člověka to prostředí chtě nechtě ovlivňuje a on si od něj přebírá některé myšlenky, tlaky, přání, stresy i tužby. Ne nadarmo Goethe prohlásil „pověz mi, s kým trávíš čas, a já ti povím, kdo jsi.“ A to se vztahuje zrovna tak na lidi, jako na aktivity, instituce, města, a snad i státy.

Mno a teď se mi zdá, že už tu nějakou řádku let máme hesla typu dokončit, dotáhnout to daleko, povýšit, být úspěšný. A já se musím ptát: co to znamená být úspěšný? Je to definice, kterou lze zobecnit, nebo by bylo lépe, kdybyste si udělali vlastní pro sebe a já pro sebe? Máme tu, mně se zdá, takový mýtus, že až získáme tuhle a tamto, dostaneme se tam a tam, budeme úspěšní a tím pádem šťastní. Jenomže ten úspěch vypadá jako prázdná skořápka, co člověka nenaplní. Umberto Eco si v jednom rozhovoru tak trochu postěžoval, kterak ho jeho „úspěch“ (prodání milionů výtisků Jména růže) učinil méně svobodným, poněvadž mu například znemožnil chodit do divadla před začátkem představení jako obyčejný člověk. Ryan Holiday, jenž letos dostal cenu Grammy za album, které koprodukoval, přiznal, že šestihodinové čekání pro patnáct vteřin slávy byl neskutečný vopruz, který si příště nechá ujít a raději bude pracovat. Nehledě na to, jak sám píše, že plaketku nedostanou všichni vítězové a ti méně šťastní si ji musejí koupit online. Za zlatavým závojem je prázdná schránka. A změnilo se cenou Grammy vůbec něco?

Zkrátka mám dojem, že „úspěch“ jako vodítko a rozhodovací prvek není robustní. Člověk se tam dostane a zjistí, že věci plynou dál. Nemůžu se zbavit dojmu, že i kdybych napsal bestseller a prodal pět milionů kopií, stejně bych se za týden ráno vzbudil a, jak je mým dobrým zvykem, bručel jako hladový medvěd. Znamená to, že se na psaní vybodnu? Ne! Jenom se budu snažit pustit tenhle „cíl“ z hlavy a budu se soustředit, abych napsal knihu, na kterou budu sám hrdý. Abych psal o tématu, kterého se budu trochu bát. Ještě bych k tomu dal jeden příklad: John Toole nabídl svoji knihu The Confederacy of Dunces vydavatelství Simon & Schuster. Dal do toho všechno a oni ji odmítli. Toole to neunesl a vzal si život. O několik let později našla jeho žena tenhle manuskript v Toolově šuplíku, nabídla ho jinému vydavatelství, prodalo se ho strašně moc a vyhrál Pulitzerovu cenu. Takže člověk nemůže spolehlivě používat hodnocení z vnějšku, musí si ten „úspěch“ definovat sám. Další věc je, že člověk na ten „úspěch“ může čekat dlouho předlouho, ale on nikdy nepřijde. Člověk tomu může obětovat život a stejně zemře přehlížený a neznámý. Poe, Mendel, van Gogh, Stieg Larsson, Emily Dickinson a nekonečně mnoho skoro slavných ale neznámých. Snaha „být úspěšný“ je tedy založená na nesmírně vratkém základu a slovo „úspěch“ začíná být prázdné a prohnilé.

Tyto myšlenky se mi v hlavě převalovaly už pěknou řádku dní, ale konečně jsem je dostal na papír po přečtení nádherné knížky Tatarská poušť od Dina Buzzatiho. Tatarská poušť je totiž právě o tom. O čekání mladého vojáka na rozhodující bitvu a získání slávy a hrdinství, o čekání na nepřítele, který nepřichází. O naději, která jej drží v zapadlé horské pevnosti na hranicích Tatarské pouště, a o čase, jenž plyne nemilosrdnou rychlostí.

A právě ten čas, jenž plyne, i když se nikdo nedívá, mě nutí k zamyšlení. Máme to nastavené do přímé linky: ze školky do školy, na střední na vysokou, do práce a do vyšších pozic. Hlavně to dotáhnout daleko. Sám mám občas pocit, že stojím na kraji Tatarské pouště a s tajemným očekáváním hledím do dáli. Přichází můj nepřítel? Nadchází můj moment? Ale říkám si, blázne, tanči, dokud hudba zní.

Tchaj-pej blues aneb pár řádků o životě v Tchaj-peji

Tchaj-pej blues aneb pár řádků o životě v Tchaj-peji

Když jsem před třinácti měsíci stál na hlavní třídě v Pekingu a pozoroval řidiče skútrů, kteří se jako hejno naštvaných sršňů hnali okolo bran Zakázaného města kamsi do obrovského zmatku dálnic, podjezdů, uliček a nadjezdů, říkal jsem si, že tam bych dva roky inženýrského studia asi nedal. Respektive – stálo by mě to hodně úsilí a nejspíše mnoho ponurých dní. Znám se na to moc dobře. Města jsou pro mě ne nepodobná vztahům, jelikož každé má (nebo nemá) svoji proměnlivou náladu, svoji osobnost a charakter, svoji moudrost a inteligenci. Stejně jako mnohé vztahy nefungují, protože si dva lidé zkrátka nesednou, jsou i města, která člověka zadusí a zlomí, poněvadž nejsou jeho šálkem kávy. A stejně jako vztahy mezi lidmi, i vztah člověka a města je oboustrannou záležitostí – bez snahy o vzájemné pochopení a bez otevřené hlavy se člověk se zlou potáže.
A přestože se snažím pochopit každé město, do kterého zavítám, a má hlava je pootevřená, očekávala jsem Tchaj-pej s jistou dávkou nervozity. Bude to jako Peking? Deset měsíců dokáže být sakra dlouhých, pokud si člověk nerozumí se zemí, po které chodí, a s prostředím, jež ho obklopuje a se kterým je chycen v nekonečné výměně vzájemné energie. Tchaj-pej je městem čistým, aktivním a přece klidným – jako tanečník, jenž má svůj pohyb pod kontrolou. Děti nemají nahé pozadí ani přirození, lidé ve frontách nechávají své lokty volně u těla a neprobíjí se kupředu, jsou milí a nesnaží se člověka natáhnout. Pokud se krade, tak velmi zřídka – našinec se nemusí bát nechat v přeplněném metru peněženku v zadní kapse, něco, co je v Praze téměř nemyslitelné. Káva je tu výborná – člověk se jen musí informovat u správných lidí, kam zajít. Jídlo, i to z pouličních stánků, nepoutá na toaletu, ba spíše vykouzlí úsměv na tváři.

Pravda, občas tu až příliš horlivě lpí na pravidlech: v metru mají nakreslené lajny na čekání (kterými se řídí) a přísně tam dodržují zákaz pití a konzumace jídla; na ulicích nikdo neodhazuje odpadky (smekám, v Tchaj-peji musí být nejmenší koncentrace odpadkových košů na čtvereční kilometr na celém světě, včetně horských masivů, pouští a oceánů), neptají se profesorů a nezpochybňují jejich výklad, oddělují (v National Taipei University) pánské a dámské koleje a poměrně striktně omezují mezipohlavní návštěvy – člověk musí vyplnit papíry a dostane takovou vestu, nejspíše s nápisem vetřelec, a za hodinu musí vypadnout nebo požádat o prodloužení návštěvy (to bylo před týdnem poněkud úsměvné, když jsem v jednu ráno odpověděl na volání kamarádek o pomoc a vydal se do jejich pokoje lovit krysu,* co si našla cestu do třináctého patra a zabydlela se ve stropě v prostoru pro ventilační potrubí. Zaměstnankyně kolejí mi přes urgenci situace nutila vestu návštěvníka a nezamhouřila oka, dokud jsem neopustil budovu – něco, čeho určitě litovala, poněvadž jsme na tu krysu číhali ve tmě něco přes hodinu a půl – ale pravidla jsou pravidla a nesmí se porušovat. Tady musím zmínit, že před rokem tu jeden Tchajwanec znásilnil mezinárodní studentku – dostalo se to do médií a na kolejích přijali striktní opatření. Chápu, ale zase nemůžeme muže a ženy oddělit nadobro, že? Problém s absolutním vnímáním pravidel pro mě ilustruje nedávný případ, kdy jsem obdržel pět trestných bodů za nelegální parkování mého bicyklu (rozuměj: před kolejí na místě, kde nikomu nepřekážel) – jen jsem si před cestou na další hodinu chtěl dopřát půlhodinového šlofíka. Mimo vyhrazená parkoviště se to zkrátka nesmí. Za třicet trestných bodů je vyhazov – avšak máme tu takovou sázku, že kdo bude mít na konci semestru nejvíce bodů, tomu ostatní zaplatí večeři v jedné sushi restauraci. Prozatím vedu.

Nevím, jak se k pravidlům a jejich úzkostlivému dodržování postavit, protože (snad) právě díky nim tu věci fungují. Možná mám pocit, že omezují lidskost, když se ji snaží vměstnat do malé, vyměřené krabičky, možná mi četná pravidla vadí z principu. Jeden pán, jehož jméno si teď nevybavím, kdysi řekl, že anarchista je perfektní a slušně se chovající gentleman, poněvadž si uvědomuje, že v ideální společnosti zákony nejsou potřeba, jelikož nevhodné chování se zkrátka nekoná. Společnost sestávající ze slušně vychovaných lidí, kteří se řídí etickými principy, je však vzdálenou utopií, protože, jak upozorňuje Nassim Taleb, drtivá většina lidí je jen pár jídel vzdálena od lhaní, kradení, podvádění a zabíjení.
Čas ukáže, zdali by tu bez pravidel vládl chaos. Jeden Tchajwanec mi nad obědem poradil, že klíčem k pochopení chování a přístupu Tchajwanců je Konfucius, a klíčem k pochopení Konfucia je znalost kontextu doby, ve které psal své knihy. Což v praxi znamená, že mě čeká spousta práce. Pokud jste dočetli až sem, děkuju za váš čas a příště zase na počtenou – nechám oči otevřené a postřehy opět svěřím papíru.

___________________________________________________________________________

*Krysu se nám ulovit nepodařilo, protože zalezla do díry ve stropě a nevystrčila ani nos. Tiché vyčkávání jsem vyplnil pátráním na Googlu jak ulovit krysu, a zatímco většina tipů zahrnovala určitou formu střelné zbraně, já měl k dispozici smeták a kyblík. Snad je dobře, že tam mrcha nevykoukla.

Jak jsme to s tím vzděláním šeredně popletli

Jak jsme to s tím vzděláním šeredně popletli

Vzdělání není závod, není to ani souboj o to, kdo dojde nejdál, není to něco, co lze snadno kodifikovat a z čeho by se daly udělat nablýskané trofejní komodity. Vzdělání nezačíná zápisem a nekončí titulem, je pokračující, nevymezené, všudypřítomné – jako mlha ležící v údolí. Zkusíte jej uchopit – rozplyne se. Zkusíte odkrojit ten váš vysněný kousek od zbytku okolní mlhy, izolovat jej a dát jej do krabice – bude prázdná. Zkusíte jej hledat u jediného, oficiálního zdroje – v Krakonošově „šuplíku“, a přijmete jeho dogma – moudrý Krakonoš přeci jedním krokem překročí Medvědín, tak snad něco ví.

Jsem trochu smutný, že tu máme epidemii titulů bez erudice. Tituly získáváme z všelijakých důvodů, jen na to „vzdělání“ se zapomíná. Je to tak správně? Snad i ano – co se týče ekonomických a manažerských oborů, budu jedním z předních skeptiků zpochybňujících jejich skutečnou hodnotu. S chladnou cyničností (a jistým úšklebkem) mohu prohlásit, že navzdory rokům stráveným na vysoké škole nejsem hloupější, než když jsem začal – a že nebylo to snadné.

V meteorologicky laděném úvodním odstavci jsem poukázal na to, že učení nekončí ziskem „vysněného“ titulu. Ba naopak – bez soustavného učení by lidský druh nebyl tam, kde je dnes. Těžko si však představit pračlověka, kterak sedí na kameni a drtí se zpaměti názvy teorií o směnách kožešin za pazourky, kostních náhrdelníků, popřípadě know-how přípravy pasti na mamuty. Kdepak. Někde daleko vzadu proti proudu času jsme se jako děti učili spontánně. Cosi chytlo naši zvědavost – udělali jsme drobný krůček kupředu, abychom tomu o fous lépe porozuměli. Já se takhle z vlastního popudu naučil názvy téměř všech jedlých hub v jednom poměrně rozsáhlém atlase, a všecky jsem zvládnul rozpoznat. Dále jsem svoji pozornost obrátil na lidské tělo a listoval tam a zpět encyklopedií pro děti. Miloval jsem velkou knihu o hadech a dal si záložky k těm nejzajímavějším – zmiji gabunské, kobře královské a dalším. Obrátil jsem oči vzhůru a ptal se, copak to tam je? Vzápětí jsem pátral po informacích o červených a bílých trpaslících, mlhovinách a hvězdokupách, o Venuši a Betelgeuze.

Měli jsme to všichni? A kde je to teď? Pryč, vymláceno učebním systémem nadrť, odpapouškuj a zahoď. A to je hrozná škoda. Máme tituly, ale nemáme erudici. Náš titul je, bez samostatného bádání vykonaného ve volném čase, Prokrustovým ložem (kredit: Taleb) – kdo je moc dlouhý – nevadí, tomu usekneme končetiny a hle – již sedí perfektně, kdo je pro naši formu moc krátký – nevadí, natáhneme, prodloužíme. A všichni dokonale pasujeme. Jeden jako druhý, podobní, jako vejce vejci. Všichni krásně zprůměrováni.

Byl to původní záměr? Pochybuji, spíše bylo snahou poskytnout dobré vzdělání efektivním způsobem co nejvíce studentům, nicméně nad výsledkem by se člověk rozbrečel. Máme to, co jsme my a „trh“ chtěli. Směs čehosi, co lze snadno shrnout a kodifikovat, něco, podle čeho rozdělíme lidstvo na ty, kteří „to“ mají, a ty, kteří ne. Erudici ovšem nelze dát do krabičky s přesným seznamem látek, jež obsahuje, navíc je to běh na dlouhou trať bez stanoveného konce. A zatímco tu stojíme ověnčeni tituly a gratulujeme si, jak jsme dobří, něco mnohem důležitějšího nám utíká – dětská zvídavost a hravost. Půjde to bez nich? Uvidíme…