Čtení ke kávě (hrnek z brazilské Cerrado) – Kořeny po kapsách

Čtení ke kávě (hrnek z brazilské Cerrado) – Kořeny po kapsách

Tchaj-wan a já spolu kráčíme sedmým měsícem a za pár dojdeme do osmého. Nadchází nám jaro a kampus rozkvétá do plné krásy. Jaro ovšem přineslo i vydatné deště, a když říkám vydatné, tak mám na mysli, že spustí a prší klidně celý týden. A jestliže prší o víkendu, kdy knihovna zavírá brzy odpoledne, kavárny jsou plné a hlučné, kolej tichá a strohá, člověk se nemá čím rozptýlit a chtě nechtě uslyší svůj vnitřní hlas, a když si nedá pozor, tak se zaposlouchá a možná se i něco dozví. Continue reading “Čtení ke kávě (hrnek z brazilské Cerrado) – Kořeny po kapsách”

Advertisements

Čtení ke kávě (dnes hořkou filtrovanou) – Zatracený nacionalismus

Čtení ke kávě (dnes hořkou filtrovanou) – Zatracený nacionalismus

Člověk, jenž se zvědavostí brouzdá vodami internetu, narazí dříve či později na názor, že se v porovnání s minulými stoletími těšíme mírné, klidné a bezpečné době. Takový názor se opírá o statistiku četnosti válek a tvrdí, že v Evropě již dlouho žádná nebyla (přičemž šikovně opomíjí Jugoslávii, Kosovo a Ukrajinu), a tak trochu se tváří, že války na periferii se Evropy netýkají. Podobné argumenty ve mně rozhodně nevyvolávají pocit bezpečí a „trvalého míru,“ poněvadž to nebylo tak dávno, kdy ve světě zuřili dva z nejintenzivnějších a nejkrutějších zápasů, do kterých se kdy lidstvo pustilo. Jestliže konflikt trvající pár let může připravit o život desítky milionů lidí, a jestliže stisknutí pár knoflíků může docílit stejného výsledku během pár desítek minut, potom si nemá smysl nalhávat, že dlouhé období „míru“ předznamenává vysokou úroveň bezpečí ve světě (omyl, jehož se dopustil i mj. bývalý belgický premiér, viz. https://twitter.com/GuyVerhofstadt/status/832877334260768770 ). Continue reading “Čtení ke kávě (dnes hořkou filtrovanou) – Zatracený nacionalismus”

Čtení ke kávě (espresso macchiato) – Vězni nás jednoduše uvěznili

Čtení ke kávě (espresso macchiato) – Vězni nás jednoduše uvěznili

Minulý týden se profesorka vyučující předmět „Topics in Urban Public Finance“ zaobírala notnou chvíli vysvětlováním pojmu equilibrium, neboli rovnováhy. Pojem se snažila vysvětlit s použitím tzv. „vězňova dilematu.“ Vězňovo dilema je popsáno na Wikipedii
( https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C4%9Bz%C5%88ovo_dilema ), já to tady zkrátím: dva lidé jsou zatčeni a (odděleně) vyslýcháni pro podezření ze spáchání trestného činu. Finta je v tom, že se v závislosti na tom, jestli se přiznají oba nebo ani jeden, popřípadě jen první nebo jen druhý, dostanou různé tresty. Continue reading “Čtení ke kávě (espresso macchiato) – Vězni nás jednoduše uvěznili”

Čtení ke kávě (espresso doppio) – Úsměv mezi řádky

Čtení ke kávě (espresso doppio) – Úsměv mezi řádky

Všichni známe přísloví „házet perly sviním,“ a všichni mu rozumíme. Jeho hlavní poučkou jest, že svině si neuvědomují hodnotu perel a jsou k nim, pošilhávajíc po kyblíku šlichty, lhostejné. Druhou stranou, na kterou však tu a tam zapomeneme, je, že občas jsme to my, kdo zírá na perly a vůbec si to neuvědomujeme (i kdybyste se takového člověka zeptali, zdali ono přísloví zná, „samozřejmě“ pokývá hlavou). Continue reading “Čtení ke kávě (espresso doppio) – Úsměv mezi řádky”

ČTENÍ KE KÁVĚ (flat white) – Pij ze sklenice, lenochu!

ČTENÍ KE KÁVĚ (flat white) – Pij ze sklenice, lenochu!

Tuhle jsem si vzpomněl na jeden večer v Portu, kdy jsem dlouze debatoval se svým kamarádem Polákem nad skleničkou tuze levné sangrie. Jen tak mimoděk nadhodil, že si předešlého dne u snídaně nalil mléko do sklenice namísto toho, aby jej pil z láhve. Seznal, že si ho vychutnal daleko více, a že ho samotného zaskočilo, jak mu tak drobný krok přinesl pocit komfortu a luxusu. V následujících dnech – jelikož to tak trochu byl můj mentor – mne dokopal k nákupu pěkného pera namísto propisky a bloku s pevnou vazbou namísto sešitu. „Psaní,“ povídal, „jde člověku daleko lépe, když se mu píše příjemně.“ Continue reading “ČTENÍ KE KÁVĚ (flat white) – Pij ze sklenice, lenochu!”

ČTENÍ KE KÁVĚ (ristretto) – …a přece to chodí

ČTENÍ KE KÁVĚ (ristretto) – …a přece to chodí

V Japonsku se obecně jezdí, chodí a stojí vlevo. Pokud tedy člověk zrovna není v Ósace, kde se jezdí vlevo, chodí vlevo, ale stojí a čeká vpravo. Poked tedy zrovna člověk není z Tokia a odmítá se přizpůsobit. Nebo z Ósaky a zapomene, že není v Tokiu.

Občas tedy není jasné, kudy chodit a kde čekat. A japonský výraz pro zelenou na semaforu je modrá. Tak tedy: na modrou, středem.

Čtení ke kávě (šálek Jihlavanky) – Kolik toho nacestuje průměrná hliněná miska?

Čtení ke kávě (šálek Jihlavanky) – Kolik toho nacestuje průměrná hliněná miska?

Národní palácové muzeum v Tchaj-peji je sesterskou institucí Čínského národního muzea v Pekingu. Jak to tak se sesterskými (a bratrskými) institucemi bývá, pokukují po sobě, jedna občas druhé bere a snaží se ji předehnat. Obě však pocítí ztrátu, když jednu z nich zasáhne nepřízeň osudu, poněvadž obě vypráví stejný příběh – mám na mysli historii Číny. Přese všechny rozdíly a Tchajwanský průliv, jenž leží mezi oběma zeměmi, byla jejich historie společná až do konce Čínské občanské války v roce 1950.

Umění, muzejní exponáty a dochované památky to v Číně nikdy neměly jednoduché; vždy se našel někdo, komu se nelíbily. Letní palác v Pekingu byl vypálen Brity na sklonku Druhé opiové války v roce 1860, poněvadž chtěli vyslat silné gesto kapitulujícímu císaři. V plamenech tak navždy zmizely rozsáhlé literární památky staré Číny spolu s dalším uměním, nehledě na samotný Letí palác, který byl nevratně poškozen.
Cokoliv, co připomínalo nenáviděné Čínské císařství, jež definitivně padlo s dynastií Čching na počátku dvacátého století, kdy se zemně rozdrobila na spoustu území ovládaných rozličnými vojevůdci, populace vehementně ničila. Trvalo dlouhou doby, než si Číňané uvědomili, že ničení připomínek vlastní minulosti je jim jen ke škodě.
Nesmím ani zapomenout na Maovu neslavnou Kulturní revoluci z šedesátých let, při které byla slova „staré myšlení, kultura, obyčeje a návyky“ považována za kontrarevoluční se všemi nešťastnými důsledky.

Vraťme se však ke sbírce historických předmětů a umění, které jsou k vidění v Tchaj-peji. Rozsah sbírky činí necelých sedm set tisíc kusů a zaobírá se deseti tisíci let čínské historie. Než se však celá sbírka dostala do Tchaj-peje před návštěvníkovy oči, pořádně se nacestovala. Posuďte sami.

Po Mukdenském incidentu, jenž sloužil k ospravedlnění vpádu Japonců do Mandžuska, nařídil Čankajšek připravit nejcennější předměty národního muzea v Pekingu k evakuaci. Evakuace proběhla v první polovině roku 1933, kdy se obrovská část sbírky přesunula do Šanghaje, odkud se o dva roky později přemístila do Nankingu.
Během druhé čínsko-japonské války ji však v obavách z Japonců postupujících do čínského vnitrozemí opět přemístili, a to na několik míst zároveň – nejvýznamnější byla města Leshan a Anshun. Sbírka zůstala rozdrobená a ukrytá až do konce druhé světové války, a v roce 1947 byla přepravena zpět do Nankingu. Osud jí však nedopřál oddech a poklidné zapadání prachem. O rok později byli komunisté na vítězné vlně a ve vedoucích kruzích Kuomintangu padlo rozhodnutí sbírku přesunout na Tchaj-wan, kam se ji ovšem stihlo přesunout jen nějakých 22%. Přihlédneme-li k zapálení pro kulturu, jaké předvedli čínští komunisté a členové rudých gard, buďme rádi za každý kousek, který se dostal přes průliv.

Zajímavostí Národního palácového muzea v Tchaj-peji je, že se na jeho třech poschodích vždy vystavuje jen (pravidelně obměňovaná) část dochované sbírky. Ta zbývající je ukryta neznámo kde. Říká se, že ji ihned po přesunu na Tchaj-wan ukryli do nitra kopce, na jehož úbočí je muzeum vybudované. Když mi to kamarád říkal, vzpomněl jsem si na Blanické rytíře. Dá se ovšem s klidem předpokládat, že zatímco Blaničtí rytíři čekají celí natřesení, až budou moct vyrazit do světa, tahle ta sbírka, pokud bych ji přisoudil lidské vlastnosti, by si nejspíš přála, aby ji po všech těch přesunech a útrapách konečně nechali být; aby ji nechali stárnout. Přeci jen je v tom dobrá a proto ji obdivujeme.

P.S. – s Jihlavankou jsem to nemyslel vážně 🙂