Čtení ke kávě (espresso macchiato) – Vězni nás jednoduše uvěznili

Čtení ke kávě (espresso macchiato) – Vězni nás jednoduše uvěznili

Minulý týden se profesorka vyučující předmět „Topics in Urban Public Finance“ zaobírala notnou chvíli vysvětlováním pojmu equilibrium, neboli rovnováhy. Pojem se snažila vysvětlit s použitím tzv. „vězňova dilematu.“ Vězňovo dilema je popsáno na Wikipedii
( https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C4%9Bz%C5%88ovo_dilema ), já to tady zkrátím: dva lidé jsou zatčeni a (odděleně) vyslýcháni pro podezření ze spáchání trestného činu. Finta je v tom, že se v závislosti na tom, jestli se přiznají oba nebo ani jeden, popřípadě jen první nebo jen druhý, dostanou různé tresty. Continue reading “Čtení ke kávě (espresso macchiato) – Vězni nás jednoduše uvěznili”

Advertisements

Čtení ke kávě (espresso doppio) – Úsměv mezi řádky

Čtení ke kávě (espresso doppio) – Úsměv mezi řádky

Všichni známe přísloví „házet perly sviním,“ a všichni mu rozumíme. Jeho hlavní poučkou jest, že svině si neuvědomují hodnotu perel a jsou k nim, pošilhávajíc po kyblíku šlichty, lhostejné. Druhou stranou, na kterou však tu a tam zapomeneme, je, že občas jsme to my, kdo zírá na perly a vůbec si to neuvědomujeme (i kdybyste se takového člověka zeptali, zdali ono přísloví zná, „samozřejmě“ pokývá hlavou). Continue reading “Čtení ke kávě (espresso doppio) – Úsměv mezi řádky”

ČTENÍ KE KÁVĚ (flat white) – Pij ze sklenice, lenochu!

ČTENÍ KE KÁVĚ (flat white) – Pij ze sklenice, lenochu!

Tuhle jsem si vzpomněl na jeden večer v Portu, kdy jsem dlouze debatoval se svým kamarádem Polákem nad skleničkou tuze levné sangrie. Jen tak mimoděk nadhodil, že si předešlého dne u snídaně nalil mléko do sklenice namísto toho, aby jej pil z láhve. Seznal, že si ho vychutnal daleko více, a že ho samotného zaskočilo, jak mu tak drobný krok přinesl pocit komfortu a luxusu. V následujících dnech – jelikož to tak trochu byl můj mentor – mne dokopal k nákupu pěkného pera namísto propisky a bloku s pevnou vazbou namísto sešitu. „Psaní,“ povídal, „jde člověku daleko lépe, když se mu píše příjemně.“ Continue reading “ČTENÍ KE KÁVĚ (flat white) – Pij ze sklenice, lenochu!”

ČTENÍ KE KÁVĚ (ristretto) – …a přece to chodí

ČTENÍ KE KÁVĚ (ristretto) – …a přece to chodí

V Japonsku se obecně jezdí, chodí a stojí vlevo. Pokud tedy člověk zrovna není v Ósace, kde se jezdí vlevo, chodí vlevo, ale stojí a čeká vpravo. Poked tedy zrovna člověk není z Tokia a odmítá se přizpůsobit. Nebo z Ósaky a zapomene, že není v Tokiu.

Občas tedy není jasné, kudy chodit a kde čekat. A japonský výraz pro zelenou na semaforu je modrá. Tak tedy: na modrou, středem.

Čtení ke kávě (šálek Jihlavanky) – Kolik toho nacestuje průměrná hliněná miska?

Čtení ke kávě (šálek Jihlavanky) – Kolik toho nacestuje průměrná hliněná miska?

Národní palácové muzeum v Tchaj-peji je sesterskou institucí Čínského národního muzea v Pekingu. Jak to tak se sesterskými (a bratrskými) institucemi bývá, pokukují po sobě, jedna občas druhé bere a snaží se ji předehnat. Obě však pocítí ztrátu, když jednu z nich zasáhne nepřízeň osudu, poněvadž obě vypráví stejný příběh – mám na mysli historii Číny. Přese všechny rozdíly a Tchajwanský průliv, jenž leží mezi oběma zeměmi, byla jejich historie společná až do konce Čínské občanské války v roce 1950.

Umění, muzejní exponáty a dochované památky to v Číně nikdy neměly jednoduché; vždy se našel někdo, komu se nelíbily. Letní palác v Pekingu byl vypálen Brity na sklonku Druhé opiové války v roce 1860, poněvadž chtěli vyslat silné gesto kapitulujícímu císaři. V plamenech tak navždy zmizely rozsáhlé literární památky staré Číny spolu s dalším uměním, nehledě na samotný Letí palác, který byl nevratně poškozen.
Cokoliv, co připomínalo nenáviděné Čínské císařství, jež definitivně padlo s dynastií Čching na počátku dvacátého století, kdy se zemně rozdrobila na spoustu území ovládaných rozličnými vojevůdci, populace vehementně ničila. Trvalo dlouhou doby, než si Číňané uvědomili, že ničení připomínek vlastní minulosti je jim jen ke škodě.
Nesmím ani zapomenout na Maovu neslavnou Kulturní revoluci z šedesátých let, při které byla slova „staré myšlení, kultura, obyčeje a návyky“ považována za kontrarevoluční se všemi nešťastnými důsledky.

Vraťme se však ke sbírce historických předmětů a umění, které jsou k vidění v Tchaj-peji. Rozsah sbírky činí necelých sedm set tisíc kusů a zaobírá se deseti tisíci let čínské historie. Než se však celá sbírka dostala do Tchaj-peje před návštěvníkovy oči, pořádně se nacestovala. Posuďte sami.

Po Mukdenském incidentu, jenž sloužil k ospravedlnění vpádu Japonců do Mandžuska, nařídil Čankajšek připravit nejcennější předměty národního muzea v Pekingu k evakuaci. Evakuace proběhla v první polovině roku 1933, kdy se obrovská část sbírky přesunula do Šanghaje, odkud se o dva roky později přemístila do Nankingu.
Během druhé čínsko-japonské války ji však v obavách z Japonců postupujících do čínského vnitrozemí opět přemístili, a to na několik míst zároveň – nejvýznamnější byla města Leshan a Anshun. Sbírka zůstala rozdrobená a ukrytá až do konce druhé světové války, a v roce 1947 byla přepravena zpět do Nankingu. Osud jí však nedopřál oddech a poklidné zapadání prachem. O rok později byli komunisté na vítězné vlně a ve vedoucích kruzích Kuomintangu padlo rozhodnutí sbírku přesunout na Tchaj-wan, kam se ji ovšem stihlo přesunout jen nějakých 22%. Přihlédneme-li k zapálení pro kulturu, jaké předvedli čínští komunisté a členové rudých gard, buďme rádi za každý kousek, který se dostal přes průliv.

Zajímavostí Národního palácového muzea v Tchaj-peji je, že se na jeho třech poschodích vždy vystavuje jen (pravidelně obměňovaná) část dochované sbírky. Ta zbývající je ukryta neznámo kde. Říká se, že ji ihned po přesunu na Tchaj-wan ukryli do nitra kopce, na jehož úbočí je muzeum vybudované. Když mi to kamarád říkal, vzpomněl jsem si na Blanické rytíře. Dá se ovšem s klidem předpokládat, že zatímco Blaničtí rytíři čekají celí natřesení, až budou moct vyrazit do světa, tahle ta sbírka, pokud bych ji přisoudil lidské vlastnosti, by si nejspíš přála, aby ji po všech těch přesunech a útrapách konečně nechali být; aby ji nechali stárnout. Přeci jen je v tom dobrá a proto ji obdivujeme.

P.S. – s Jihlavankou jsem to nemyslel vážně 🙂

Čtení ke kávě (espresso) – Diktát kadeřníka

Čtení ke kávě (espresso) – Diktát kadeřníka

Před pár dny jsem znovu podstoupil očistu u kadeřníka a tentokrát jsem raději zamířil do jiného kadeřnictví. Ujal se mne mladý muž a já po čtvrthodince odešel se sestřihem, který, jak jsem zjistil na doma, byl zhruba mezi Kim Čong-unem a Adolfem Hitlerem. Proč až doma? Mám pocit, že kadeřnictví je jedno z míst, kde člověk zkrátka nezvládá říct „ne“ (dalším budiž například návštěva babiček a jejich nabídky jídel a pochutin – říct „ne“ je jen na vlastní nebezpečí). Nezbylo mi, než zalomit rukama a vrátit se zpět do kadeřnictví. Poprosil jsem mladého kadeřníka, jestli by to mohl nějak opravit, poněvadž, jak jsem mu vysvětlil, tamti dva pánové nejsou u nás doma zrovna oblíbení. Mladík zakročil strojkem a já nyní vypadám jako Jižní Korejec. A to už je v pořádku – cokoliv od 38. rovnoběžky na jih je dobré.

Čtení ke kávě – O kulturních rozdílech mezi Tchaj-wanem a naší domovinou

Čtení ke kávě – O kulturních rozdílech mezi Tchaj-wanem a naší domovinou

K úvaze na téma kulturních rozdílů mezi Tchaj-wanem a Českou republikou, potažmo západem, mne dnes přivedla návštěva kadeřnice, kterou jsem tu již jednou absolvoval, a která mne nevyhnutelně čeká v příštích několika dnech, a bude-li strach silný, pak týdnech. Ale nepředbíhejme. Vůbec poprvé jsem se nad kulturními odlišnostmi našich zemí a kontinentů zamyslel, když se na mne obrátilo několik tchajwanských studentů s otázkami právě na toto téma. Všichni zjevně zpracovávali tentýž domácí úkol pro jednoho profesora, a poněvadž jsem všem poskytl stejné odpovědi, nespornou výhodu měl první na řadě. Štěstěna přeje odvážným (a přemotivovaným). Zaskočila mne však formulace otázek. Ptali se na kulturní „šok,“ jenž jsem na Tchaj-wanu zažil. Já povídám „šok? Ale jděte! V Číně? Snad, ale na Tchaj-wanu, kdepak. Tady je všechno fajn.“ Odešli s nepořízenou, poněvadž s odpověďmi, že u nás doma za námi pokladní nepoběží, nevezmeme-li si účtenku, a že v metru nemáme nakreslené lajny, abychom věděli, jak se postavit do fronty, nikoho nešokují.

Nicméně s postupem času musím přiznat, že jsem hlava zabedněná a pro samé stromy bych přehlédl les. Rozdíly tu jsou. Já se snažím vyjít s každým, dokonce i s mormony, co se tu snaží konvertovat (jeden z nich se jmenuje Česnek, totiž představil se jako Mr. Garlick a jeho jmenovka na košili říkala to samé), a proto jsem zřejmě rozdíly přehlédl, či si je špatně vyložil. Tuhle jsem kupříkladu označil Tchajwance za stydlivé. Kdežto oni (obecně) stydliví nejsou, jen jsou vychovávání tak, aby o sobě nehovořili příliš často, aby před vychloubáním dali přednost skromnosti, aby se nepředváděli a nevnucovali. To, co jsme tu shodně s evropskými přáteli označili za stydlivost, je ve skutečnosti rezervovaností. „Rezervovanost“ mi schválil tchajwanský kamarád, který se nad „stydlivostí“ rozčílil. Snad je to tedy přesnější.

Člověk si ovšem musí na kulturní rozdíly dávat dobrý pozor, jelikož se jim vystavuje nejen ve škole, v obchodě, na ulici a v mhd, nýbrž i v kadeřnictví. Stejně jako u nás doma, kde otylá paní kadeřnice stříhá za bratru sto šedesát kaček stejný účes na všechny hlavy (a vždycky se zeptá: „tak jak to dneska bude?“), tak i tady mají kadeřnice jeden vžitý standard. Ten bych popsal jako razantně vyholený po všech stranách, přičemž vlasy ‚nahoře‘ se nechají delší a přepadávají po stranách. Je to takový střih ‚na hřiba.‘ Mno a mladá slečna, vyjukaná z toho, že jí pod nůžky zavítal běloch a nevěda, co si počít (ona čínsky, já anglicky a zvukově – bzučel jsem, kde strojkem, a střihal prsty, kde nůžkami), zkusila to aj na mě. A tak jsem si v kadeřnictví prošel „pěti emočními fázemi obětí kadeřníků.“ Popíral jsem to – přeci mne nechce vzít jako lokála. Hněval jsem se – to když mi tam vytvarovala první kus hřiba a spokojeně se chtěla přesunout dál. Následně jsem smlouval – to když se mi na hlavě zjevil Frankensteinův účes. Vzápětí jsem propadl depresi a pocitu hlubokého zmaru, ale nakonec jsem se s tím smířil. Holt budu pár dní menší fešák a dohola přece může člověk vždycky.

A tak se teď hrozím, co mne čeká příště. Buď jak buď, už vím, jaký zaujmu postoj. Raději podle hrnce, než na Tchajwance. A to jest univerzální cestovní poučka. Před návštěvou kadeřnictví v cizí zemi je vždy nejlepší obhlédnout, co se na hlavně obecně nosí. A přesně to očekávat i od kadeřnice, která v místním jazyce říká: „tak jak to dneska bude?“