Tak nám konečně do Taipeje dorazil podzim. Slunce svítí, vítr se opírá do korun stromů a hvízdá ve spárách budov, a teplotu bych odhadl na nějakých dvacet, dvaadvacet stupňů. – lépe si to představit jako “akorát na kalhoty a triko,” v podvečerních a večerních hodinách doplnit “lehkou bundou nebo vínem.” Google se tváří, že tu přes den bylo 26°C, ale já mu nevěřím. Nebo jsem snad navykl teplejšímu počasí a každý závan větru je mrazivý? Za týden a kousek se na Vánoce vracím domů, a na teploty okolo nuly koukám s krajní nevolí. Na druhou stranu, může být svařák vůbec dobrý, pokud není ta pravá zima a člověk si nemusí zahřívat prokřehlé prsty? V pondělí budu vědět víc, poněvadž se chystáme na putovní Štrasburkský vánoční trh, který letos poprvé zavítal do Taipeje. [Ne, na svařák musí být zima] Nebude to jediná “zimní” radovánka, kterou jsme si dopřáli, poněvadž minulou neděli jsme vyrazili bruslit na zimní stadion a dech nám vyrazili špičkoví mladí krasobruslaři, kteří s prstem v nose předváděli trojité odpíchnuté rittbergery (purista promine možný překlep, znám to jen od Petra Vichnara z televize). Kdo to kdy tušil, že na Taiwanu pokvete krasobruslení? Jako Čech jsem cítil, že bych se neměl nechat zahanbit, jenže bez hokejky to nebylo ono. Jak se není o co opřít, nedostatky v rovnováze jsou ihned zjevnější.

Většinu dneška jsem strávil dospáváním minulých dní a nucením se k práci na školním projektu. K večeru jsem se vyrazil projít po nádherném a rozhlehlém školním kampusu, plném starých stromů s propletenými kmeny a kořeny, co se sápou do všech stran (a na kterých visí varování před hady – kreslený had s úsměvem a buřinkou na hlavě – snad nic není pro Taiwan tak typické, jako infantilní animované obrázky sdělující seriózní informace). Hned vedle budov kolejí je jezírko s kameným mostkem. Je plné ryb, hus, kachen a jedné nekonformní želvy. Voda je kalná a od koupání spolehlivě odrazuje, nicméně je to kousek přírody a ten je v každém velkoměstě zoufale potřeba. Poněvadž je kampus příjemným místem na toulky a sportování, a jelikož je daleko od provozu, a daleko od skútrů, které se s rachotem motorových pil dřevorubců ženou od křižovatek jakmile padne zelená, našinec tu najde plno místních. Hrají baseball, odpočívají, pouští draky nebo se prohání na veřejných bicyklech, které si člověk jednoduše půjčí na kartičku mhd. V noci jejich světla svítí jako světlušky hledající cestu, a celé to dodává zenové náladě tohoto místa.

Veřejné bicykly jsou skvělé – stanic a kol je dostatek, a jsou inteligentně rozmístěné. Bicykly toho hodně vydrží, ale nejsou nezničitelné. Tuhle jsem se na jednom vyflákal na mokré vozovce, když jsem se jej pokoušel řídit za košík nad předním kolem (byl jsem střízliv!), a jinému jsem prorazil přední pneumatiku, když se přede mnou na chodníku znenadání objevil obrubník, a já ho vzal kolmo (to už jsem střízliv nebyl). Plechovky piva a můj telefon létaly vzduchem a staly se spolu s onou duší oběťmi mé nepozornosti. Hned za rohem však byla další stanice, kde jsem bike vrátil, v duchu se omluvil za napáchanou škodu, zajedl to rýžovou rolkou z Family Martu, a půjčil si jiný.

Jednu skvělou věc jsem myslím zatím nezmínil. Krádeže jsou tu zcela mimořádnou záležitostí. V kavárně si odskočím na toaletu, telefon, peněženku a laptop nechám na stole, a na stole také zůstanou, dokud se nevrátím. Jistě, vždycky jsem na trní, a obávám se, že výjimka potvrdí pravidlo. Nutkání pokoušet osud a zkoumat, zdali to “pořád funguje”, se nemůžu zbavit, ale prozatím tu nic nikomu nebylo ukradeno. V mhd se našinec nemusí ohánět jako by jej obklopovalo hejno much, a může cestovat jako člověk.

Další, pro Evropa poněkud neobvyklou záležitostí, jsou kluby se vstupným a all-you-can-drink politikou. Vzhledem k tomu, že vstupné je v přepočtu 560 Kč, jeden žasne, jak si takový klub vůbec může vydělat. Raritou mezi raritami je klub Electro, který taktéž nabízí all-you-can-drink a každý čtvrtek  vstup zdarmapřed jedenáctou večerní. O své návštěvníky se navzdory davům, které tam s železnou pravidelností zavítají, starají dobře, poněvadž nešťastníky, jenž v průběhu večera ztratí kontrolu nad sebou samými, vyvážejí před klub invalidním vozíkem.

Je krátce po deváté hodině sobotního večera a já mám před sebou posledních pár doušků filtrované kávy z Kolumbie ve své oblíbené kavárně Louisa Coffee. Hádám, že ještě ve tři ráno budu zírat do stropu. Nevadí, psaní si občas kávu vyžádá, a káva si vyžádá psaní. Spánek počká, spánek počká…