Čtení ke kávě (espresso ze zrn z farmy Hacienda Sonora, provincie Alajuela, Kostarika) – Zapomenutá země

Čtení ke kávě (espresso ze zrn z farmy Hacienda Sonora, provincie Alajuela, Kostarika) – Zapomenutá země

„Co ten Tchaj-wan?“ honilo se mi hlavou, když malý mužík v reflexní vestě signalizoval a motor napojený na vrtuli malého Bombardieru se s hlukem a vibracemi probudil k životu. Trocha popojíždění, výměna zdvořilostních frází s řídícím ve věži, zatlačení při rozjezdu, a už jsme byli ve vzduchu – tam, kde se motory velkých ptáků teprve nadechují a vztlakové klapky pilně nabírají vzduch pod svá křídla a snaží se rutinně pokořit staré dobré „to přece nemůže letět.“

„Co od Tchaj-wanu můžu čekat? Jací budou Tchajwanci?“ ptal jsem se sám sebe a neměl jsem sebemenší tušení. Co jsem tedy věděl? Věděl jsem, kde leží na mapě a znal jsem hlavní město (jedničku z maturity ze zeměpisu jsem si skutečně zasloužil, že?). Věděl jsem, že sám sebe nazývá Čínskou republikou, a že jeho veliká sestřička za Tchajwanským průlivem je Čínská lidová republika (máme tedy ČR a ČLR, respektive ROC a PROC). A věděl jsem, že si veliká sestra na mladého brášku dělá nároky a vystavuje mu na odiv své mohutné bicepsy. A nakonec jsem měl mapu, takže jsem se nebál – tu jsem dostal v hospodářské a kulturní kanceláři spolu s vízem – velvyslanectví u nás totiž člověk nenajde. Kdo má oficiální diplomatické vztahy s Čínskou republikou, ten je nemůže mít s Čínskou lidovou republikou, a Čínská lidová republika má více peněz a moci. Oficiálně tak Tchaj-wan uznává jen 19 členů OSN (mezi nimi žádný evropský stát), například Burkina Faso a Svatý Vincenc a Grenadiny.

A jak to vidí s národní identitou Tchajwanci?  Někteří tvrdí, že oni reprezentují ‚skutečnou‘ Čínu a označují vládu v Pekingu za nelegitimní. Tihle by se rádi viděli v čele celé jedné velké Číny. Jiní se zase vidí jako součást ‚té druhé‘ Číny. Jiní by se rádi přidali k Japonsku, někteří k USA, a většina, troufám si říci, by ráda zůstala sama sebou a nezávislá. Tahle rozpolcenost má své historické odůvodnění. V 17. století Tchaj-wanu vládli Holanďané a Španělé (k těm se už naštěstí nikdo nehlásí). Po nich zde krátkých dvaadvacet let sídlilo království Tungning, jež nemělo zrovna přátelské vztahy s dynastií Qing, kterážto Tchaj-wan dobyla a vládla mu od konce 17. do konce 19. století. Po první čínsko-japonské válce připadl Tchaj-wan Japoncům, kteří na něm zůstali až do své drtivé porážky ve druhé světové válce. V Číně však světová válka byla „jen“ přestávkou ve válce občanské, která po podepsání japonské kapitulace v Tokijské zátoce vypukla nanovo, a kterou Čankajšek prohrál. Generalissimo zvolil útěk a uprchl se svojí stranou, inteligencí, smetánkou, zlatem a historickými muzejními exponáty na Tchaj-wan, kde se chopil moci.

Máme tu tedy ostrov velikostí o něco menší než je polovina Česka, s dvojnásobkem obyvatel, který drtivá většina světa oficiálně neuznává, a o kterém by dost lidí vědělo akorát to, že má „něco společného s Čínou,“ a že odtamtud někdo telefonoval Trumpovi. Po deseti měsících mohu doplnit, že je to ostrov plný nezměrných přírodních krás. Na východním pobřeží se od písečných pláží zdvihají hory a šplhají do výšky přes tři tisíce metrů. Na západním jsou roviny využívané k zemědělství. Všude, kde nevládne člověk, vládne džungle plná barev, hry světel a stínů, hlasitých ptáků a hmyzu, a v neposlední řadě jedovatých hadů a pavouků. Je to ostrov se zajímavou směsí původní domorodé kultury s japonskými a čínskými vlivy. Je to ostrov plný civilizovaných lidí, kteří jsou jedněmi z nejštědřejších, jaké jsem kdy poznal. Když jsem Tchaj-wan a Tchajwance porovnával s Čínou, říkal jsem si, že až Čína jednou dospěje a zbaví se „dětských neduhů,“ bude jako Tchaj-wan. A přestože jsou tomu dva roky, co jsem v Číně byl, kultura a návyky se mění pomalu. Já si tedy myslím, že Tchaj-wan není stejný jako Čína. Je jiný a je svůj. A proto mně přijde smutné, že jej kvůli vlivu Pekingu nikdo oficiálně neuznává. Pokud chtějí Tchajwanci být suverénní a nezávislí, berme je tak se vším, co k tomu náleží. A jelikož jsou tohle myšlenky patřící do vysoké politiky, vraťme se na zem s poslední poznámkou: označte si Tchaj-wan na mapě, za návštěvu rozhodně stojí.

Advertisements

Čtení ke kávě (Salvador filtrovaný pomocí Bee house) – Rozumíme si?

Čtení ke kávě (Salvador filtrovaný pomocí Bee house) – Rozumíme si?

Kdysi dávno na střední škole jsem ještě gramatice věnoval trochu pozornosti. Taková gramatika je záležitostí velice nudnou a osobně se domnívám, že v prvních měsících výuky jazyka věcí nadbytečnou. Pokud mě paměť nešálí, tak jsem se ve svých prvních divokých popisech okolního světa skladbou vět ani trochu nezdržoval a už vůbec jsem se jí ani jinými pravidly nezabýval, když jsem všem okolo sděloval svůj dlouhý seznam potřeb a přání. Bylo mě tenkrát pár let a já se intuitivně učil mluvit metodou průtrž mračen, tj. chrlil jsem to ze sebe, co to šlo. Až později jsem se zamyslel nad formou a kadencí mých slov, vět, a souvětí. S hlavní myšlenkou dnešního čtení ke kávě to sice nesouvisí, ale ptám se sám sebe: proč by to v dospělosti mělo být jinak? Proč bych se z cizího jazyka měl nejprve naučit pravidla skladby vět? Continue reading “Čtení ke kávě (Salvador filtrovaný pomocí Bee house) – Rozumíme si?”

Čtení ke kávě (hrnek z brazilské Cerrado) – Kořeny po kapsách

Čtení ke kávě (hrnek z brazilské Cerrado) – Kořeny po kapsách

Tchaj-wan a já spolu kráčíme sedmým měsícem a za pár dojdeme do osmého. Nadchází nám jaro a kampus rozkvétá do plné krásy. Jaro ovšem přineslo i vydatné deště, a když říkám vydatné, tak mám na mysli, že spustí a prší klidně celý týden. A jestliže prší o víkendu, kdy knihovna zavírá brzy odpoledne, kavárny jsou plné a hlučné, kolej tichá a strohá, člověk se nemá čím rozptýlit a chtě nechtě uslyší svůj vnitřní hlas, a když si nedá pozor, tak se zaposlouchá a možná se i něco dozví. Continue reading “Čtení ke kávě (hrnek z brazilské Cerrado) – Kořeny po kapsách”

ČTENÍ KE KÁVĚ (flat white) – Pij ze sklenice, lenochu!

ČTENÍ KE KÁVĚ (flat white) – Pij ze sklenice, lenochu!

Tuhle jsem si vzpomněl na jeden večer v Portu, kdy jsem dlouze debatoval se svým kamarádem Polákem nad skleničkou tuze levné sangrie. Jen tak mimoděk nadhodil, že si předešlého dne u snídaně nalil mléko do sklenice namísto toho, aby jej pil z láhve. Seznal, že si ho vychutnal daleko více, a že ho samotného zaskočilo, jak mu tak drobný krok přinesl pocit komfortu a luxusu. V následujících dnech – jelikož to tak trochu byl můj mentor – mne dokopal k nákupu pěkného pera namísto propisky a bloku s pevnou vazbou namísto sešitu. „Psaní,“ povídal, „jde člověku daleko lépe, když se mu píše příjemně.“ Continue reading “ČTENÍ KE KÁVĚ (flat white) – Pij ze sklenice, lenochu!”

ČTENÍ KE KÁVĚ (ristretto) – …a přece to chodí

ČTENÍ KE KÁVĚ (ristretto) – …a přece to chodí

V Japonsku se obecně jezdí, chodí a stojí vlevo. Pokud tedy člověk zrovna není v Ósace, kde se jezdí vlevo, chodí vlevo, ale stojí a čeká vpravo. Poked tedy zrovna člověk není z Tokia a odmítá se přizpůsobit. Nebo z Ósaky a zapomene, že není v Tokiu.

Občas tedy není jasné, kudy chodit a kde čekat. A japonský výraz pro zelenou na semaforu je modrá. Tak tedy: na modrou, středem.

Čtení ke kávě (šálek Jihlavanky) – Kolik toho nacestuje průměrná hliněná miska?

Čtení ke kávě (šálek Jihlavanky) – Kolik toho nacestuje průměrná hliněná miska?

Národní palácové muzeum v Tchaj-peji je sesterskou institucí Čínského národního muzea v Pekingu. Jak to tak se sesterskými (a bratrskými) institucemi bývá, pokukují po sobě, jedna občas druhé bere a snaží se ji předehnat. Obě však pocítí ztrátu, když jednu z nich zasáhne nepřízeň osudu, poněvadž obě vypráví stejný příběh – mám na mysli historii Číny. Přese všechny rozdíly a Tchajwanský průliv, jenž leží mezi oběma zeměmi, byla jejich historie společná až do konce Čínské občanské války v roce 1950.

Umění, muzejní exponáty a dochované památky to v Číně nikdy neměly jednoduché; vždy se našel někdo, komu se nelíbily. Letní palác v Pekingu byl vypálen Brity na sklonku Druhé opiové války v roce 1860, poněvadž chtěli vyslat silné gesto kapitulujícímu císaři. V plamenech tak navždy zmizely rozsáhlé literární památky staré Číny spolu s dalším uměním, nehledě na samotný Letí palác, který byl nevratně poškozen.
Cokoliv, co připomínalo nenáviděné Čínské císařství, jež definitivně padlo s dynastií Čching na počátku dvacátého století, kdy se zemně rozdrobila na spoustu území ovládaných rozličnými vojevůdci, populace vehementně ničila. Trvalo dlouhou doby, než si Číňané uvědomili, že ničení připomínek vlastní minulosti je jim jen ke škodě.
Nesmím ani zapomenout na Maovu neslavnou Kulturní revoluci z šedesátých let, při které byla slova „staré myšlení, kultura, obyčeje a návyky“ považována za kontrarevoluční se všemi nešťastnými důsledky.

Vraťme se však ke sbírce historických předmětů a umění, které jsou k vidění v Tchaj-peji. Rozsah sbírky činí necelých sedm set tisíc kusů a zaobírá se deseti tisíci let čínské historie. Než se však celá sbírka dostala do Tchaj-peje před návštěvníkovy oči, pořádně se nacestovala. Posuďte sami.

Po Mukdenském incidentu, jenž sloužil k ospravedlnění vpádu Japonců do Mandžuska, nařídil Čankajšek připravit nejcennější předměty národního muzea v Pekingu k evakuaci. Evakuace proběhla v první polovině roku 1933, kdy se obrovská část sbírky přesunula do Šanghaje, odkud se o dva roky později přemístila do Nankingu.
Během druhé čínsko-japonské války ji však v obavách z Japonců postupujících do čínského vnitrozemí opět přemístili, a to na několik míst zároveň – nejvýznamnější byla města Leshan a Anshun. Sbírka zůstala rozdrobená a ukrytá až do konce druhé světové války, a v roce 1947 byla přepravena zpět do Nankingu. Osud jí však nedopřál oddech a poklidné zapadání prachem. O rok později byli komunisté na vítězné vlně a ve vedoucích kruzích Kuomintangu padlo rozhodnutí sbírku přesunout na Tchaj-wan, kam se ji ovšem stihlo přesunout jen nějakých 22%. Přihlédneme-li k zapálení pro kulturu, jaké předvedli čínští komunisté a členové rudých gard, buďme rádi za každý kousek, který se dostal přes průliv.

Zajímavostí Národního palácového muzea v Tchaj-peji je, že se na jeho třech poschodích vždy vystavuje jen (pravidelně obměňovaná) část dochované sbírky. Ta zbývající je ukryta neznámo kde. Říká se, že ji ihned po přesunu na Tchaj-wan ukryli do nitra kopce, na jehož úbočí je muzeum vybudované. Když mi to kamarád říkal, vzpomněl jsem si na Blanické rytíře. Dá se ovšem s klidem předpokládat, že zatímco Blaničtí rytíři čekají celí natřesení, až budou moct vyrazit do světa, tahle ta sbírka, pokud bych ji přisoudil lidské vlastnosti, by si nejspíš přála, aby ji po všech těch přesunech a útrapách konečně nechali být; aby ji nechali stárnout. Přeci jen je v tom dobrá a proto ji obdivujeme.

P.S. – s Jihlavankou jsem to nemyslel vážně 🙂

Čtení ke kávě (espresso) – Diktát kadeřníka

Čtení ke kávě (espresso) – Diktát kadeřníka

Před pár dny jsem znovu podstoupil očistu u kadeřníka a tentokrát jsem raději zamířil do jiného kadeřnictví. Ujal se mne mladý muž a já po čtvrthodince odešel se sestřihem, který, jak jsem zjistil na doma, byl zhruba mezi Kim Čong-unem a Adolfem Hitlerem. Proč až doma? Mám pocit, že kadeřnictví je jedno z míst, kde člověk zkrátka nezvládá říct „ne“ (dalším budiž například návštěva babiček a jejich nabídky jídel a pochutin – říct „ne“ je jen na vlastní nebezpečí). Nezbylo mi, než zalomit rukama a vrátit se zpět do kadeřnictví. Poprosil jsem mladého kadeřníka, jestli by to mohl nějak opravit, poněvadž, jak jsem mu vysvětlil, tamti dva pánové nejsou u nás doma zrovna oblíbení. Mladík zakročil strojkem a já nyní vypadám jako Jižní Korejec. A to už je v pořádku – cokoliv od 38. rovnoběžky na jih je dobré.