Když jsem před třinácti měsíci stál na hlavní třídě v Pekingu a pozoroval řidiče skútrů, kteří se jako hejno naštvaných sršňů hnali okolo bran Zakázaného města kamsi do obrovského zmatku dálnic, podjezdů, uliček a nadjezdů, říkal jsem si, že tam bych dva roky inženýrského studia asi nedal. Respektive – stálo by mě to hodně úsilí a nejspíše mnoho ponurých dní. Znám se na to moc dobře. Města jsou pro mě ne nepodobná vztahům, jelikož každé má (nebo nemá) svoji proměnlivou náladu, svoji osobnost a charakter, svoji moudrost a inteligenci. Stejně jako mnohé vztahy nefungují, protože si dva lidé zkrátka nesednou, jsou i města, která člověka zadusí a zlomí, poněvadž nejsou jeho šálkem kávy. A stejně jako vztahy mezi lidmi, i vztah člověka a města je oboustrannou záležitostí – bez snahy o vzájemné pochopení a bez otevřené hlavy se člověk se zlou potáže.
A přestože se snažím pochopit každé město, do kterého zavítám, a má hlava je pootevřená, očekávala jsem Tchaj-pej s jistou dávkou nervozity. Bude to jako Peking? Deset měsíců dokáže být sakra dlouhých, pokud si člověk nerozumí se zemí, po které chodí, a s prostředím, jež ho obklopuje a se kterým je chycen v nekonečné výměně vzájemné energie. Tchaj-pej je městem čistým, aktivním a přece klidným – jako tanečník, jenž má svůj pohyb pod kontrolou. Děti nemají nahé pozadí ani přirození, lidé ve frontách nechávají své lokty volně u těla a neprobíjí se kupředu, jsou milí a nesnaží se člověka natáhnout. Pokud se krade, tak velmi zřídka – našinec se nemusí bát nechat v přeplněném metru peněženku v zadní kapse, něco, co je v Praze téměř nemyslitelné. Káva je tu výborná – člověk se jen musí informovat u správných lidí, kam zajít. Jídlo, i to z pouličních stánků, nepoutá na toaletu, ba spíše vykouzlí úsměv na tváři.

Pravda, občas tu až příliš horlivě lpí na pravidlech: v metru mají nakreslené lajny na čekání (kterými se řídí) a přísně tam dodržují zákaz pití a konzumace jídla; na ulicích nikdo neodhazuje odpadky (smekám, v Tchaj-peji musí být nejmenší koncentrace odpadkových košů na čtvereční kilometr na celém světě, včetně horských masivů, pouští a oceánů), neptají se profesorů a nezpochybňují jejich výklad, oddělují (v National Taipei University) pánské a dámské koleje a poměrně striktně omezují mezipohlavní návštěvy – člověk musí vyplnit papíry a dostane takovou vestu, nejspíše s nápisem vetřelec, a za hodinu musí vypadnout nebo požádat o prodloužení návštěvy (to bylo před týdnem poněkud úsměvné, když jsem v jednu ráno odpověděl na volání kamarádek o pomoc a vydal se do jejich pokoje lovit krysu,* co si našla cestu do třináctého patra a zabydlela se ve stropě v prostoru pro ventilační potrubí. Zaměstnankyně kolejí mi přes urgenci situace nutila vestu návštěvníka a nezamhouřila oka, dokud jsem neopustil budovu – něco, čeho určitě litovala, poněvadž jsme na tu krysu číhali ve tmě něco přes hodinu a půl – ale pravidla jsou pravidla a nesmí se porušovat. Tady musím zmínit, že před rokem tu jeden Tchajwanec znásilnil mezinárodní studentku – dostalo se to do médií a na kolejích přijali striktní opatření. Chápu, ale zase nemůžeme muže a ženy oddělit nadobro, že? Problém s absolutním vnímáním pravidel pro mě ilustruje nedávný případ, kdy jsem obdržel pět trestných bodů za nelegální parkování mého bicyklu (rozuměj: před kolejí na místě, kde nikomu nepřekážel) – jen jsem si před cestou na další hodinu chtěl dopřát půlhodinového šlofíka. Mimo vyhrazená parkoviště se to zkrátka nesmí. Za třicet trestných bodů je vyhazov – avšak máme tu takovou sázku, že kdo bude mít na konci semestru nejvíce bodů, tomu ostatní zaplatí večeři v jedné sushi restauraci. Prozatím vedu.

Nevím, jak se k pravidlům a jejich úzkostlivému dodržování postavit, protože (snad) právě díky nim tu věci fungují. Možná mám pocit, že omezují lidskost, když se ji snaží vměstnat do malé, vyměřené krabičky, možná mi četná pravidla vadí z principu. Jeden pán, jehož jméno si teď nevybavím, kdysi řekl, že anarchista je perfektní a slušně se chovající gentleman, poněvadž si uvědomuje, že v ideální společnosti zákony nejsou potřeba, jelikož nevhodné chování se zkrátka nekoná. Společnost sestávající ze slušně vychovaných lidí, kteří se řídí etickými principy, je však vzdálenou utopií, protože, jak upozorňuje Nassim Taleb, drtivá většina lidí je jen pár jídel vzdálena od lhaní, kradení, podvádění a zabíjení.
Čas ukáže, zdali by tu bez pravidel vládl chaos. Jeden Tchajwanec mi nad obědem poradil, že klíčem k pochopení chování a přístupu Tchajwanců je Konfucius, a klíčem k pochopení Konfucia je znalost kontextu doby, ve které psal své knihy. Což v praxi znamená, že mě čeká spousta práce. Pokud jste dočetli až sem, děkuju za váš čas a příště zase na počtenou – nechám oči otevřené a postřehy opět svěřím papíru.

___________________________________________________________________________

*Krysu se nám ulovit nepodařilo, protože zalezla do díry ve stropě a nevystrčila ani nos. Tiché vyčkávání jsem vyplnil pátráním na Googlu jak ulovit krysu, a zatímco většina tipů zahrnovala určitou formu střelné zbraně, já měl k dispozici smeták a kyblík. Snad je dobře, že tam mrcha nevykoukla.