Víte, já často přemýšlím nad prostředím, ve kterém se pohybuji, a přemítám, kam to asi povede. Člověka to prostředí chtě nechtě ovlivňuje a on si od něj přebírá některé myšlenky, tlaky, přání, stresy i tužby. Ne nadarmo Goethe prohlásil „pověz mi, s kým trávíš čas, a já ti povím, kdo jsi.“ A to se vztahuje zrovna tak na lidi, jako na aktivity, instituce, města, a snad i státy.

Mno a teď se mi zdá, že už tu nějakou řádku let máme hesla typu dokončit, dotáhnout to daleko, povýšit, být úspěšný. A já se musím ptát: co to znamená být úspěšný? Je to definice, kterou lze zobecnit, nebo by bylo lépe, kdybyste si udělali vlastní pro sebe a já pro sebe? Máme tu, mně se zdá, takový mýtus, že až získáme tuhle a tamto, dostaneme se tam a tam, budeme úspěšní a tím pádem šťastní. Jenomže ten úspěch vypadá jako prázdná skořápka, co člověka nenaplní. Umberto Eco si v jednom rozhovoru tak trochu postěžoval, kterak ho jeho „úspěch“ (prodání milionů výtisků Jména růže) učinil méně svobodným, poněvadž mu například znemožnil chodit do divadla před začátkem představení jako obyčejný člověk. Ryan Holiday, jenž letos dostal cenu Grammy za album, které koprodukoval, přiznal, že šestihodinové čekání pro patnáct vteřin slávy byl neskutečný vopruz, který si příště nechá ujít a raději bude pracovat. Nehledě na to, jak sám píše, že plaketku nedostanou všichni vítězové a ti méně šťastní si ji musejí koupit online. Za zlatavým závojem je prázdná schránka. A změnilo se cenou Grammy vůbec něco?

Zkrátka mám dojem, že „úspěch“ jako vodítko a rozhodovací prvek není robustní. Člověk se tam dostane a zjistí, že věci plynou dál. Nemůžu se zbavit dojmu, že i kdybych napsal bestseller a prodal pět milionů kopií, stejně bych se za týden ráno vzbudil a, jak je mým dobrým zvykem, bručel jako hladový medvěd. Znamená to, že se na psaní vybodnu? Ne! Jenom se budu snažit pustit tenhle „cíl“ z hlavy a budu se soustředit, abych napsal knihu, na kterou budu sám hrdý. Abych psal o tématu, kterého se budu trochu bát. Ještě bych k tomu dal jeden příklad: John Toole nabídl svoji knihu The Confederacy of Dunces vydavatelství Simon & Schuster. Dal do toho všechno a oni ji odmítli. Toole to neunesl a vzal si život. O několik let později našla jeho žena tenhle manuskript v Toolově šuplíku, nabídla ho jinému vydavatelství, prodalo se ho strašně moc a vyhrál Pulitzerovu cenu. Takže člověk nemůže spolehlivě používat hodnocení z vnějšku, musí si ten „úspěch“ definovat sám. Další věc je, že člověk na ten „úspěch“ může čekat dlouho předlouho, ale on nikdy nepřijde. Člověk tomu může obětovat život a stejně zemře přehlížený a neznámý. Poe, Mendel, van Gogh, Stieg Larsson, Emily Dickinson a nekonečně mnoho skoro slavných ale neznámých. Snaha „být úspěšný“ je tedy založená na nesmírně vratkém základu a slovo „úspěch“ začíná být prázdné a prohnilé.

Tyto myšlenky se mi v hlavě převalovaly už pěknou řádku dní, ale konečně jsem je dostal na papír po přečtení nádherné knížky Tatarská poušť od Dina Buzzatiho. Tatarská poušť je totiž právě o tom. O čekání mladého vojáka na rozhodující bitvu a získání slávy a hrdinství, o čekání na nepřítele, který nepřichází. O naději, která jej drží v zapadlé horské pevnosti na hranicích Tatarské pouště, a o čase, jenž plyne nemilosrdnou rychlostí.

A právě ten čas, jenž plyne, i když se nikdo nedívá, mě nutí k zamyšlení. Máme to nastavené do přímé linky: ze školky do školy, na střední na vysokou, do práce a do vyšších pozic. Hlavně to dotáhnout daleko. Sám mám občas pocit, že stojím na kraji Tatarské pouště a s tajemným očekáváním hledím do dáli. Přichází můj nepřítel? Nadchází můj moment? Ale říkám si, blázne, tanči, dokud hudba zní.