ČTENÍ KE KÁVĚ (Costa Rica V60) – O snaze a stoicismu

ČTENÍ KE KÁVĚ (Costa Rica V60) – O snaze a stoicismu

Že si Marcus Aurelius, římský císař a tehdy jeden z nejmocnějších mužů planety, zapisoval své ‚Hovory k sobě‘ jen pro sebe, se čtenář dočte hned v úvodu této knížky. Inu, jestliže můžeme věřit dochovaným informacím, Marcus Aurelius pravidelně meditoval nad světem, životem a smrtí, ostatními lidmi a sebou samým. Na konci dne s bločkem přemítal, v čem by se mohl zlepšit, kde se dopustil chyb, kde by mohl být velkorysejší. Nic z toho nemělo být k publikaci, všechny poznatky a postřehy si psal pro své soukromé účely. Continue reading “ČTENÍ KE KÁVĚ (Costa Rica V60) – O snaze a stoicismu”

Advertisements

Tatarská poušť

Tatarská poušť

Víte, já často přemýšlím nad prostředím, ve kterém se pohybuji, a přemítám, kam to asi povede. Člověka to prostředí chtě nechtě ovlivňuje a on si od něj přebírá některé myšlenky, tlaky, přání, stresy i tužby. Ne nadarmo Goethe prohlásil „pověz mi, s kým trávíš čas, a já ti povím, kdo jsi.“ A to se vztahuje zrovna tak na lidi, jako na aktivity, instituce, města, a snad i státy.

Mno a teď se mi zdá, že už tu nějakou řádku let máme hesla typu dokončit, dotáhnout to daleko, povýšit, být úspěšný. A já se musím ptát: co to znamená být úspěšný? Je to definice, kterou lze zobecnit, nebo by bylo lépe, kdybyste si udělali vlastní pro sebe a já pro sebe? Máme tu, mně se zdá, takový mýtus, že až získáme tuhle a tamto, dostaneme se tam a tam, budeme úspěšní a tím pádem šťastní. Jenomže ten úspěch vypadá jako prázdná skořápka, co člověka nenaplní. Umberto Eco si v jednom rozhovoru tak trochu postěžoval, kterak ho jeho „úspěch“ (prodání milionů výtisků Jména růže) učinil méně svobodným, poněvadž mu například znemožnil chodit do divadla před začátkem představení jako obyčejný člověk. Ryan Holiday, jenž letos dostal cenu Grammy za album, které koprodukoval, přiznal, že šestihodinové čekání pro patnáct vteřin slávy byl neskutečný vopruz, který si příště nechá ujít a raději bude pracovat. Nehledě na to, jak sám píše, že plaketku nedostanou všichni vítězové a ti méně šťastní si ji musejí koupit online. Za zlatavým závojem je prázdná schránka. A změnilo se cenou Grammy vůbec něco?

Zkrátka mám dojem, že „úspěch“ jako vodítko a rozhodovací prvek není robustní. Člověk se tam dostane a zjistí, že věci plynou dál. Nemůžu se zbavit dojmu, že i kdybych napsal bestseller a prodal pět milionů kopií, stejně bych se za týden ráno vzbudil a, jak je mým dobrým zvykem, bručel jako hladový medvěd. Znamená to, že se na psaní vybodnu? Ne! Jenom se budu snažit pustit tenhle „cíl“ z hlavy a budu se soustředit, abych napsal knihu, na kterou budu sám hrdý. Abych psal o tématu, kterého se budu trochu bát. Ještě bych k tomu dal jeden příklad: John Toole nabídl svoji knihu The Confederacy of Dunces vydavatelství Simon & Schuster. Dal do toho všechno a oni ji odmítli. Toole to neunesl a vzal si život. O několik let později našla jeho žena tenhle manuskript v Toolově šuplíku, nabídla ho jinému vydavatelství, prodalo se ho strašně moc a vyhrál Pulitzerovu cenu. Takže člověk nemůže spolehlivě používat hodnocení z vnějšku, musí si ten „úspěch“ definovat sám. Další věc je, že člověk na ten „úspěch“ může čekat dlouho předlouho, ale on nikdy nepřijde. Člověk tomu může obětovat život a stejně zemře přehlížený a neznámý. Poe, Mendel, van Gogh, Stieg Larsson, Emily Dickinson a nekonečně mnoho skoro slavných ale neznámých. Snaha „být úspěšný“ je tedy založená na nesmírně vratkém základu a slovo „úspěch“ začíná být prázdné a prohnilé.

Tyto myšlenky se mi v hlavě převalovaly už pěknou řádku dní, ale konečně jsem je dostal na papír po přečtení nádherné knížky Tatarská poušť od Dina Buzzatiho. Tatarská poušť je totiž právě o tom. O čekání mladého vojáka na rozhodující bitvu a získání slávy a hrdinství, o čekání na nepřítele, který nepřichází. O naději, která jej drží v zapadlé horské pevnosti na hranicích Tatarské pouště, a o čase, jenž plyne nemilosrdnou rychlostí.

A právě ten čas, jenž plyne, i když se nikdo nedívá, mě nutí k zamyšlení. Máme to nastavené do přímé linky: ze školky do školy, na střední na vysokou, do práce a do vyšších pozic. Hlavně to dotáhnout daleko. Sám mám občas pocit, že stojím na kraji Tatarské pouště a s tajemným očekáváním hledím do dáli. Přichází můj nepřítel? Nadchází můj moment? Ale říkám si, blázne, tanči, dokud hudba zní.

Čtení ke kávě (filtrovaná, z oblasti Caballero, Honduras) – Jaký, který, čí?

Čtení ke kávě (filtrovaná, z oblasti Caballero, Honduras) – Jaký, který, čí?

Náročných voleb je v lidském životě požehnané množství. Jednu z těch zásadních, se kterou ustavičně zápasím, je volba co číst. Lidský život vyjádřený v přečtených knihách pohne brvou i toho nejotrlejšího jedince. Stanovím-li si například, že průměrný čtenář přečte jednu knihu za týden a pravidelně čte od deseti let, a přiřknu-li mu dobré zdraví, jež vydrží do devadesáti, a spolehlivý zrak, který nezklame ani u knížek s malými písmenky, potom vím, že za celý život přečte 4 212 knih. Continue reading “Čtení ke kávě (filtrovaná, z oblasti Caballero, Honduras) – Jaký, který, čí?”

Čtení ke kávě (Salvador filtrovaný pomocí Bee house) – Rozumíme si?

Čtení ke kávě (Salvador filtrovaný pomocí Bee house) – Rozumíme si?

Kdysi dávno na střední škole jsem ještě gramatice věnoval trochu pozornosti. Taková gramatika je záležitostí velice nudnou a osobně se domnívám, že v prvních měsících výuky jazyka věcí nadbytečnou. Pokud mě paměť nešálí, tak jsem se ve svých prvních divokých popisech okolního světa skladbou vět ani trochu nezdržoval a už vůbec jsem se jí ani jinými pravidly nezabýval, když jsem všem okolo sděloval svůj dlouhý seznam potřeb a přání. Bylo mě tenkrát pár let a já se intuitivně učil mluvit metodou průtrž mračen, tj. chrlil jsem to ze sebe, co to šlo. Až později jsem se zamyslel nad formou a kadencí mých slov, vět, a souvětí. S hlavní myšlenkou dnešního čtení ke kávě to sice nesouvisí, ale ptám se sám sebe: proč by to v dospělosti mělo být jinak? Proč bych se z cizího jazyka měl nejprve naučit pravidla skladby vět? Continue reading “Čtení ke kávě (Salvador filtrovaný pomocí Bee house) – Rozumíme si?”

Čtení ke kávě (dnes hořkou filtrovanou) – Zatracený nacionalismus

Čtení ke kávě (dnes hořkou filtrovanou) – Zatracený nacionalismus

Člověk, jenž se zvědavostí brouzdá vodami internetu, narazí dříve či později na názor, že se v porovnání s minulými stoletími těšíme mírné, klidné a bezpečné době. Takový názor se opírá o statistiku četnosti válek a tvrdí, že v Evropě již dlouho žádná nebyla (přičemž šikovně opomíjí Jugoslávii, Kosovo a Ukrajinu), a tak trochu se tváří, že války na periferii se Evropy netýkají. Podobné argumenty ve mně rozhodně nevyvolávají pocit bezpečí a „trvalého míru,“ poněvadž to nebylo tak dávno, kdy ve světě zuřili dva z nejintenzivnějších a nejkrutějších zápasů, do kterých se kdy lidstvo pustilo. Jestliže konflikt trvající pár let může připravit o život desítky milionů lidí, a jestliže stisknutí pár knoflíků může docílit stejného výsledku během pár desítek minut, potom si nemá smysl nalhávat, že dlouhé období „míru“ předznamenává vysokou úroveň bezpečí ve světě (omyl, jehož se dopustil i mj. bývalý belgický premiér, viz. https://twitter.com/GuyVerhofstadt/status/832877334260768770 ). Continue reading “Čtení ke kávě (dnes hořkou filtrovanou) – Zatracený nacionalismus”