„Co ten Tchaj-wan?“ honilo se mi hlavou, když malý mužík v reflexní vestě signalizoval a motor napojený na vrtuli malého Bombardieru se s hlukem a vibracemi probudil k životu. Trocha popojíždění, výměna zdvořilostních frází s řídícím ve věži, zatlačení při rozjezdu, a už jsme byli ve vzduchu – tam, kde se motory velkých ptáků teprve nadechují a vztlakové klapky pilně nabírají vzduch pod svá křídla a snaží se rutinně pokořit staré dobré „to přece nemůže letět.“

„Co od Tchaj-wanu můžu čekat? Jací budou Tchajwanci?“ ptal jsem se sám sebe a neměl jsem sebemenší tušení. Co jsem tedy věděl? Věděl jsem, kde leží na mapě a znal jsem hlavní město (jedničku z maturity ze zeměpisu jsem si skutečně zasloužil, že?). Věděl jsem, že sám sebe nazývá Čínskou republikou, a že jeho veliká sestřička za Tchajwanským průlivem je Čínská lidová republika (máme tedy ČR a ČLR, respektive ROC a PROC). A věděl jsem, že si veliká sestra na mladého brášku dělá nároky a vystavuje mu na odiv své mohutné bicepsy. A nakonec jsem měl mapu, takže jsem se nebál – tu jsem dostal v hospodářské a kulturní kanceláři spolu s vízem – velvyslanectví u nás totiž člověk nenajde. Kdo má oficiální diplomatické vztahy s Čínskou republikou, ten je nemůže mít s Čínskou lidovou republikou, a Čínská lidová republika má více peněz a moci. Oficiálně tak Tchaj-wan uznává jen 19 členů OSN (mezi nimi žádný evropský stát), například Burkina Faso a Svatý Vincenc a Grenadiny.

A jak to vidí s národní identitou Tchajwanci?  Někteří tvrdí, že oni reprezentují ‚skutečnou‘ Čínu a označují vládu v Pekingu za nelegitimní. Tihle by se rádi viděli v čele celé jedné velké Číny. Jiní se zase vidí jako součást ‚té druhé‘ Číny. Jiní by se rádi přidali k Japonsku, někteří k USA, a většina, troufám si říci, by ráda zůstala sama sebou a nezávislá. Tahle rozpolcenost má své historické odůvodnění. V 17. století Tchaj-wanu vládli Holanďané a Španělé (k těm se už naštěstí nikdo nehlásí). Po nich zde krátkých dvaadvacet let sídlilo království Tungning, jež nemělo zrovna přátelské vztahy s dynastií Qing, kterážto Tchaj-wan dobyla a vládla mu od konce 17. do konce 19. století. Po první čínsko-japonské válce připadl Tchaj-wan Japoncům, kteří na něm zůstali až do své drtivé porážky ve druhé světové válce. V Číně však světová válka byla „jen“ přestávkou ve válce občanské, která po podepsání japonské kapitulace v Tokijské zátoce vypukla nanovo, a kterou Čankajšek prohrál. Generalissimo zvolil útěk a uprchl se svojí stranou, inteligencí, smetánkou, zlatem a historickými muzejními exponáty na Tchaj-wan, kde se chopil moci.

Máme tu tedy ostrov velikostí o něco menší než je polovina Česka, s dvojnásobkem obyvatel, který drtivá většina světa oficiálně neuznává, a o kterém by dost lidí vědělo akorát to, že má „něco společného s Čínou,“ a že odtamtud někdo telefonoval Trumpovi. Po deseti měsících mohu doplnit, že je to ostrov plný nezměrných přírodních krás. Na východním pobřeží se od písečných pláží zdvihají hory a šplhají do výšky přes tři tisíce metrů. Na západním jsou roviny využívané k zemědělství. Všude, kde nevládne člověk, vládne džungle plná barev, hry světel a stínů, hlasitých ptáků a hmyzu, a v neposlední řadě jedovatých hadů a pavouků. Je to ostrov se zajímavou směsí původní domorodé kultury s japonskými a čínskými vlivy. Je to ostrov plný civilizovaných lidí, kteří jsou jedněmi z nejštědřejších, jaké jsem kdy poznal. Když jsem Tchaj-wan a Tchajwance porovnával s Čínou, říkal jsem si, že až Čína jednou dospěje a zbaví se „dětských neduhů,“ bude jako Tchaj-wan. A přestože jsou tomu dva roky, co jsem v Číně byl, kultura a návyky se mění pomalu. Já si tedy myslím, že Tchaj-wan není stejný jako Čína. Je jiný a je svůj. A proto mně přijde smutné, že jej kvůli vlivu Pekingu nikdo oficiálně neuznává. Pokud chtějí Tchajwanci být suverénní a nezávislí, berme je tak se vším, co k tomu náleží. A jelikož jsou tohle myšlenky patřící do vysoké politiky, vraťme se na zem s poslední poznámkou: označte si Tchaj-wan na mapě, za návštěvu rozhodně stojí.