Čtení ke kávě (hrnek z brazilské Cerrado) – Kořeny po kapsách

Čtení ke kávě (hrnek z brazilské Cerrado) – Kořeny po kapsách

Tchaj-wan a já spolu kráčíme sedmým měsícem a za pár dojdeme do osmého. Nadchází nám jaro a kampus rozkvétá do plné krásy. Jaro ovšem přineslo i vydatné deště, a když říkám vydatné, tak mám na mysli, že spustí a prší klidně celý týden. A jestliže prší o víkendu, kdy knihovna zavírá brzy odpoledne, kavárny jsou plné a hlučné, kolej tichá a strohá, člověk se nemá čím rozptýlit a chtě nechtě uslyší svůj vnitřní hlas, a když si nedá pozor, tak se zaposlouchá a možná se i něco dozví. Continue reading “Čtení ke kávě (hrnek z brazilské Cerrado) – Kořeny po kapsách”

ČTENÍ KE KÁVĚ (ristretto) – …a přece to chodí

ČTENÍ KE KÁVĚ (ristretto) – …a přece to chodí

V Japonsku se obecně jezdí, chodí a stojí vlevo. Pokud tedy člověk zrovna není v Ósace, kde se jezdí vlevo, chodí vlevo, ale stojí a čeká vpravo. Poked tedy zrovna člověk není z Tokia a odmítá se přizpůsobit. Nebo z Ósaky a zapomene, že není v Tokiu.

Občas tedy není jasné, kudy chodit a kde čekat. A japonský výraz pro zelenou na semaforu je modrá. Tak tedy: na modrou, středem.

Čtení ke kávě (espresso) – Diktát kadeřníka

Čtení ke kávě (espresso) – Diktát kadeřníka

Před pár dny jsem znovu podstoupil očistu u kadeřníka a tentokrát jsem raději zamířil do jiného kadeřnictví. Ujal se mne mladý muž a já po čtvrthodince odešel se sestřihem, který, jak jsem zjistil na doma, byl zhruba mezi Kim Čong-unem a Adolfem Hitlerem. Proč až doma? Mám pocit, že kadeřnictví je jedno z míst, kde člověk zkrátka nezvládá říct „ne“ (dalším budiž například návštěva babiček a jejich nabídky jídel a pochutin – říct „ne“ je jen na vlastní nebezpečí). Nezbylo mi, než zalomit rukama a vrátit se zpět do kadeřnictví. Poprosil jsem mladého kadeřníka, jestli by to mohl nějak opravit, poněvadž, jak jsem mu vysvětlil, tamti dva pánové nejsou u nás doma zrovna oblíbení. Mladík zakročil strojkem a já nyní vypadám jako Jižní Korejec. A to už je v pořádku – cokoliv od 38. rovnoběžky na jih je dobré.

Čtení ke kávě – O kulturních rozdílech mezi Tchaj-wanem a naší domovinou

Čtení ke kávě – O kulturních rozdílech mezi Tchaj-wanem a naší domovinou

K úvaze na téma kulturních rozdílů mezi Tchaj-wanem a Českou republikou, potažmo západem, mne dnes přivedla návštěva kadeřnice, kterou jsem tu již jednou absolvoval, a která mne nevyhnutelně čeká v příštích několika dnech, a bude-li strach silný, pak týdnech. Ale nepředbíhejme. Vůbec poprvé jsem se nad kulturními odlišnostmi našich zemí a kontinentů zamyslel, když se na mne obrátilo několik tchajwanských studentů s otázkami právě na toto téma. Všichni zjevně zpracovávali tentýž domácí úkol pro jednoho profesora, a poněvadž jsem všem poskytl stejné odpovědi, nespornou výhodu měl první na řadě. Štěstěna přeje odvážným (a přemotivovaným). Zaskočila mne však formulace otázek. Ptali se na kulturní „šok,“ jenž jsem na Tchaj-wanu zažil. Já povídám „šok? Ale jděte! V Číně? Snad, ale na Tchaj-wanu, kdepak. Tady je všechno fajn.“ Odešli s nepořízenou, poněvadž s odpověďmi, že u nás doma za námi pokladní nepoběží, nevezmeme-li si účtenku, a že v metru nemáme nakreslené lajny, abychom věděli, jak se postavit do fronty, nikoho nešokují.

Nicméně s postupem času musím přiznat, že jsem hlava zabedněná a pro samé stromy bych přehlédl les. Rozdíly tu jsou. Já se snažím vyjít s každým, dokonce i s mormony, co se tu snaží konvertovat (jeden z nich se jmenuje Česnek, totiž představil se jako Mr. Garlick a jeho jmenovka na košili říkala to samé), a proto jsem zřejmě rozdíly přehlédl, či si je špatně vyložil. Tuhle jsem kupříkladu označil Tchajwance za stydlivé. Kdežto oni (obecně) stydliví nejsou, jen jsou vychovávání tak, aby o sobě nehovořili příliš často, aby před vychloubáním dali přednost skromnosti, aby se nepředváděli a nevnucovali. To, co jsme tu shodně s evropskými přáteli označili za stydlivost, je ve skutečnosti rezervovaností. „Rezervovanost“ mi schválil tchajwanský kamarád, který se nad „stydlivostí“ rozčílil. Snad je to tedy přesnější.

Člověk si ovšem musí na kulturní rozdíly dávat dobrý pozor, jelikož se jim vystavuje nejen ve škole, v obchodě, na ulici a v mhd, nýbrž i v kadeřnictví. Stejně jako u nás doma, kde otylá paní kadeřnice stříhá za bratru sto šedesát kaček stejný účes na všechny hlavy (a vždycky se zeptá: „tak jak to dneska bude?“), tak i tady mají kadeřnice jeden vžitý standard. Ten bych popsal jako razantně vyholený po všech stranách, přičemž vlasy ‚nahoře‘ se nechají delší a přepadávají po stranách. Je to takový střih ‚na hřiba.‘ Mno a mladá slečna, vyjukaná z toho, že jí pod nůžky zavítal běloch a nevěda, co si počít (ona čínsky, já anglicky a zvukově – bzučel jsem, kde strojkem, a střihal prsty, kde nůžkami), zkusila to aj na mě. A tak jsem si v kadeřnictví prošel „pěti emočními fázemi obětí kadeřníků.“ Popíral jsem to – přeci mne nechce vzít jako lokála. Hněval jsem se – to když mi tam vytvarovala první kus hřiba a spokojeně se chtěla přesunout dál. Následně jsem smlouval – to když se mi na hlavě zjevil Frankensteinův účes. Vzápětí jsem propadl depresi a pocitu hlubokého zmaru, ale nakonec jsem se s tím smířil. Holt budu pár dní menší fešák a dohola přece může člověk vždycky.

A tak se teď hrozím, co mne čeká příště. Buď jak buď, už vím, jaký zaujmu postoj. Raději podle hrnce, než na Tchajwance. A to jest univerzální cestovní poučka. Před návštěvou kadeřnictví v cizí zemi je vždy nejlepší obhlédnout, co se na hlavně obecně nosí. A přesně to očekávat i od kadeřnice, která v místním jazyce říká: „tak jak to dneska bude?“