Čtení ke kávě (šálek z etiopského regionu Zege) – O Kávě

Čtení ke kávě (šálek z etiopského regionu Zege) – O Kávě

Ve dvanáctém sloupku čtení ke kávě se konečně věnuji psaní o kávě. Nebudu psát o kávě ani tak pro znalce, poněvadž mi na to chybí frčky, jakožto pro ty z vás, kteří kávu neradi, a pro ty, kteří kávou rozumí něco mezi instantní kávou, Nespressem a kyblíkem od Starbucks.  Jde totiž o to, že káva nemusí být jen ona uhlově tmavá tekutina s hořkou chutí, kterou vyspraví dvě kostky cukru. Nemusí to být ony italské, přepražené pravé háky, které servírují české hospody. Nemusí to být něco, co zkřiví obličej více, než citron. A já si tady v Taipeii uvědomil, že to tu právě chybí – trocha vzdělání a porozumění, že káva může být jak výše zmíněným, tak něčím lehkým jako čaj, co chutná po borůvkách. Občas v tom jsou oříšky, někdy pomeranč, whisky, jindy čokoláda, a včera jsem pil kávu z Jávy, která údajně chutná po cedru. Hned jak nějaký cedr okoušu, dám vědět, jestli je to pravda. V tom je ta krása. Tolik chutí! Tolik zemí, regionů, farem! Tolik rozdílů mezi úrovní pražení! Tolik rozdílů, když si to umelu nahrubo, středně, nebo jemně. Tolik odstínů, kterých může jednoduchý hrnek kávy nabýt, že vás prosím, abyste příště baristu (nebo číšníka) trochu potrápili a ptali se, ptali se, ptali se! Odkud ta káva je? Jak je pražená? Po čem chutná?

Já vím, že možností je nepřeberné množství a pustit se do studia kávy je jako odstřelit lavinu ve svahu nad sebou. Člověka to zavalí. Avšak nevzdávejte se – všechno má svůj čas… jen ten život je příliš krátký na to, abychom pili špatnou kávu („Nepijte blbě!,“ že). Vzhůru za dobrým šálkem!

Advertisements

Čtení ke kávě (šálek Jihlavanky) – Kolik toho nacestuje průměrná hliněná miska?

Čtení ke kávě (šálek Jihlavanky) – Kolik toho nacestuje průměrná hliněná miska?

Národní palácové muzeum v Tchaj-peji je sesterskou institucí Čínského národního muzea v Pekingu. Jak to tak se sesterskými (a bratrskými) institucemi bývá, pokukují po sobě, jedna občas druhé bere a snaží se ji předehnat. Obě však pocítí ztrátu, když jednu z nich zasáhne nepřízeň osudu, poněvadž obě vypráví stejný příběh – mám na mysli historii Číny. Přese všechny rozdíly a Tchajwanský průliv, jenž leží mezi oběma zeměmi, byla jejich historie společná až do konce Čínské občanské války v roce 1950.

Umění, muzejní exponáty a dochované památky to v Číně nikdy neměly jednoduché; vždy se našel někdo, komu se nelíbily. Letní palác v Pekingu byl vypálen Brity na sklonku Druhé opiové války v roce 1860, poněvadž chtěli vyslat silné gesto kapitulujícímu císaři. V plamenech tak navždy zmizely rozsáhlé literární památky staré Číny spolu s dalším uměním, nehledě na samotný Letí palác, který byl nevratně poškozen.
Cokoliv, co připomínalo nenáviděné Čínské císařství, jež definitivně padlo s dynastií Čching na počátku dvacátého století, kdy se zemně rozdrobila na spoustu území ovládaných rozličnými vojevůdci, populace vehementně ničila. Trvalo dlouhou doby, než si Číňané uvědomili, že ničení připomínek vlastní minulosti je jim jen ke škodě.
Nesmím ani zapomenout na Maovu neslavnou Kulturní revoluci z šedesátých let, při které byla slova „staré myšlení, kultura, obyčeje a návyky“ považována za kontrarevoluční se všemi nešťastnými důsledky.

Vraťme se však ke sbírce historických předmětů a umění, které jsou k vidění v Tchaj-peji. Rozsah sbírky činí necelých sedm set tisíc kusů a zaobírá se deseti tisíci let čínské historie. Než se však celá sbírka dostala do Tchaj-peje před návštěvníkovy oči, pořádně se nacestovala. Posuďte sami.

Po Mukdenském incidentu, jenž sloužil k ospravedlnění vpádu Japonců do Mandžuska, nařídil Čankajšek připravit nejcennější předměty národního muzea v Pekingu k evakuaci. Evakuace proběhla v první polovině roku 1933, kdy se obrovská část sbírky přesunula do Šanghaje, odkud se o dva roky později přemístila do Nankingu.
Během druhé čínsko-japonské války ji však v obavách z Japonců postupujících do čínského vnitrozemí opět přemístili, a to na několik míst zároveň – nejvýznamnější byla města Leshan a Anshun. Sbírka zůstala rozdrobená a ukrytá až do konce druhé světové války, a v roce 1947 byla přepravena zpět do Nankingu. Osud jí však nedopřál oddech a poklidné zapadání prachem. O rok později byli komunisté na vítězné vlně a ve vedoucích kruzích Kuomintangu padlo rozhodnutí sbírku přesunout na Tchaj-wan, kam se ji ovšem stihlo přesunout jen nějakých 22%. Přihlédneme-li k zapálení pro kulturu, jaké předvedli čínští komunisté a členové rudých gard, buďme rádi za každý kousek, který se dostal přes průliv.

Zajímavostí Národního palácového muzea v Tchaj-peji je, že se na jeho třech poschodích vždy vystavuje jen (pravidelně obměňovaná) část dochované sbírky. Ta zbývající je ukryta neznámo kde. Říká se, že ji ihned po přesunu na Tchaj-wan ukryli do nitra kopce, na jehož úbočí je muzeum vybudované. Když mi to kamarád říkal, vzpomněl jsem si na Blanické rytíře. Dá se ovšem s klidem předpokládat, že zatímco Blaničtí rytíři čekají celí natřesení, až budou moct vyrazit do světa, tahle ta sbírka, pokud bych ji přisoudil lidské vlastnosti, by si nejspíš přála, aby ji po všech těch přesunech a útrapách konečně nechali být; aby ji nechali stárnout. Přeci jen je v tom dobrá a proto ji obdivujeme.

P.S. – s Jihlavankou jsem to nemyslel vážně 🙂

Čtení ke kávě (espresso) – Diktát kadeřníka

Čtení ke kávě (espresso) – Diktát kadeřníka

Před pár dny jsem znovu podstoupil očistu u kadeřníka a tentokrát jsem raději zamířil do jiného kadeřnictví. Ujal se mne mladý muž a já po čtvrthodince odešel se sestřihem, který, jak jsem zjistil na doma, byl zhruba mezi Kim Čong-unem a Adolfem Hitlerem. Proč až doma? Mám pocit, že kadeřnictví je jedno z míst, kde člověk zkrátka nezvládá říct „ne“ (dalším budiž například návštěva babiček a jejich nabídky jídel a pochutin – říct „ne“ je jen na vlastní nebezpečí). Nezbylo mi, než zalomit rukama a vrátit se zpět do kadeřnictví. Poprosil jsem mladého kadeřníka, jestli by to mohl nějak opravit, poněvadž, jak jsem mu vysvětlil, tamti dva pánové nejsou u nás doma zrovna oblíbení. Mladík zakročil strojkem a já nyní vypadám jako Jižní Korejec. A to už je v pořádku – cokoliv od 38. rovnoběžky na jih je dobré.

Podzim

Podzim

Tak nám konečně do Taipeje dorazil podzim. Slunce svítí, vítr se opírá do korun stromů a hvízdá ve spárách budov, a teplotu bych odhadl na nějakých dvacet, dvaadvacet stupňů. – lépe si to představit jako “akorát na kalhoty a triko,” v podvečerních a večerních hodinách doplnit “lehkou bundou nebo vínem.” Google se tváří, že tu přes den bylo 26°C, ale já mu nevěřím. Nebo jsem snad navykl teplejšímu počasí a každý závan větru je mrazivý? Za týden a kousek se na Vánoce vracím domů, a na teploty okolo nuly koukám s krajní nevolí. Na druhou stranu, může být svařák vůbec dobrý, pokud není ta pravá zima a člověk si nemusí zahřívat prokřehlé prsty? V pondělí budu vědět víc, poněvadž se chystáme na putovní Štrasburkský vánoční trh, který letos poprvé zavítal do Taipeje. [Ne, na svařák musí být zima] Nebude to jediná “zimní” radovánka, kterou jsme si dopřáli, poněvadž minulou neděli jsme vyrazili bruslit na zimní stadion a dech nám vyrazili špičkoví mladí krasobruslaři, kteří s prstem v nose předváděli trojité odpíchnuté rittbergery (purista promine možný překlep, znám to jen od Petra Vichnara z televize). Kdo to kdy tušil, že na Taiwanu pokvete krasobruslení? Jako Čech jsem cítil, že bych se neměl nechat zahanbit, jenže bez hokejky to nebylo ono. Jak se není o co opřít, nedostatky v rovnováze jsou ihned zjevnější.

Většinu dneška jsem strávil dospáváním minulých dní a nucením se k práci na školním projektu. K večeru jsem se vyrazil projít po nádherném a rozhlehlém školním kampusu, plném starých stromů s propletenými kmeny a kořeny, co se sápou do všech stran (a na kterých visí varování před hady – kreslený had s úsměvem a buřinkou na hlavě – snad nic není pro Taiwan tak typické, jako infantilní animované obrázky sdělující seriózní informace). Hned vedle budov kolejí je jezírko s kameným mostkem. Je plné ryb, hus, kachen a jedné nekonformní želvy. Voda je kalná a od koupání spolehlivě odrazuje, nicméně je to kousek přírody a ten je v každém velkoměstě zoufale potřeba. Poněvadž je kampus příjemným místem na toulky a sportování, a jelikož je daleko od provozu, a daleko od skútrů, které se s rachotem motorových pil dřevorubců ženou od křižovatek jakmile padne zelená, našinec tu najde plno místních. Hrají baseball, odpočívají, pouští draky nebo se prohání na veřejných bicyklech, které si člověk jednoduše půjčí na kartičku mhd. V noci jejich světla svítí jako světlušky hledající cestu, a celé to dodává zenové náladě tohoto místa.

Veřejné bicykly jsou skvělé – stanic a kol je dostatek, a jsou inteligentně rozmístěné. Bicykly toho hodně vydrží, ale nejsou nezničitelné. Tuhle jsem se na jednom vyflákal na mokré vozovce, když jsem se jej pokoušel řídit za košík nad předním kolem (byl jsem střízliv!), a jinému jsem prorazil přední pneumatiku, když se přede mnou na chodníku znenadání objevil obrubník, a já ho vzal kolmo (to už jsem střízliv nebyl). Plechovky piva a můj telefon létaly vzduchem a staly se spolu s onou duší oběťmi mé nepozornosti. Hned za rohem však byla další stanice, kde jsem bike vrátil, v duchu se omluvil za napáchanou škodu, zajedl to rýžovou rolkou z Family Martu, a půjčil si jiný.

Jednu skvělou věc jsem myslím zatím nezmínil. Krádeže jsou tu zcela mimořádnou záležitostí. V kavárně si odskočím na toaletu, telefon, peněženku a laptop nechám na stole, a na stole také zůstanou, dokud se nevrátím. Jistě, vždycky jsem na trní, a obávám se, že výjimka potvrdí pravidlo. Nutkání pokoušet osud a zkoumat, zdali to “pořád funguje”, se nemůžu zbavit, ale prozatím tu nic nikomu nebylo ukradeno. V mhd se našinec nemusí ohánět jako by jej obklopovalo hejno much, a může cestovat jako člověk.

Další, pro Evropa poněkud neobvyklou záležitostí, jsou kluby se vstupným a all-you-can-drink politikou. Vzhledem k tomu, že vstupné je v přepočtu 560 Kč, jeden žasne, jak si takový klub vůbec může vydělat. Raritou mezi raritami je klub Electro, který taktéž nabízí all-you-can-drink a každý čtvrtek  vstup zdarmapřed jedenáctou večerní. O své návštěvníky se navzdory davům, které tam s železnou pravidelností zavítají, starají dobře, poněvadž nešťastníky, jenž v průběhu večera ztratí kontrolu nad sebou samými, vyvážejí před klub invalidním vozíkem.

Je krátce po deváté hodině sobotního večera a já mám před sebou posledních pár doušků filtrované kávy z Kolumbie ve své oblíbené kavárně Louisa Coffee. Hádám, že ještě ve tři ráno budu zírat do stropu. Nevadí, psaní si občas kávu vyžádá, a káva si vyžádá psaní. Spánek počká, spánek počká…