Čtení ke kávě XIX (espresso z kubánské kávy) – V odrazu je libyjská poušť

Čtení ke kávě XIX (espresso z kubánské kávy) – V odrazu je libyjská poušť

Tento článek jsem sdílel na Facebooku 15.4., tj. před osmi dny. Co se od té doby událo?

Novinář z The Independent Robert Fisk se vydal na místo údajného Assadova chemického útoku ve městě Douma a po rozhovorech s lékaři na zdejší klinice se dozvěděl, že oběti nebyly postiženy chemickým plynem, ale údajným nedostatkem kyslíku způsobeným prašnou smrští vyvolanou bombardováním.
Několik osob, které na Twitteru opakovaně volají po důkazech chemického útoku, odsuzují vojenský úder USA, Francie a Británie a odmítají verzi událostí předloženou Bílými helmami, se stalo terčem pomlouvačné a diskreditační kampaně BBC, Sky News a The Times.
Německý reportér pro stanici ZDF Uli Gack podle rt.com (německy nemluvím) mluvil s uprchlíky z Doumy, podle kterých bylo město místním velitelských stanovištěm islamistů. Ti údajně počítali se syrským útokem a připravili na místě kanistry chlorinu, aby mohli zinscenovat chemický útok. Gack byl vzápětí označen za šiřitele proassadovské propagandy.

Kde je pravda? Sám nevím, ale celé to až příliš smrdí. Kdo vystupuje proti vládní verzi událostí je diskreditován a pomlouvám, a to smrdí ještě víc. Zde je původní článek.

______

„Kde jsou důkazy?“ ptám se sám sebe, když si čtu zprávy o chemickém útoku v Sýrii, a silných slovech Trumpa, Mayové, Macrona, Haleyové, Šlechtové, Stropnického…

„Jaký by měl Assád motiv použít v této fázi konfliktu chemické zbraně? Jak by z toho těžil? Mohla by z toho těžit protistrana, tj. Islámský stát? Mohl by ISIL útoky zinscenovat? Jsou „Bílé helmy“ hodnověrnou organizací? Může mít západní intervence natolik pozitivní dopad, aby převýšila nesmírná rizika eskalace napětí ve vztahu k Rusku?“

Otázky a jejich odpovědi jsou natolik závažné, že před hraním si na rytíře na bílém koni je bezpodmínečně nutné provést důkladné vyšetřování, protože kroky na stezce intervencí nelze vzít zpět. Jakmile se jednou hodí písek do ozubí, hrozí to nevratnými následky.

Mám před sebou zprávu komise pro zahraniční věci britského parlamentu o britské vojenské intervenci v Libyi v roce 2011. Spojené království tehdy spolu s Francií (alespoň dokud měla bomby) a USA podpořilo libyjské povstalce v občanské válce proti Muammaru Kaddáfímu. Výsledkem intervence byla Kaddáfího smrt, vítězství povstalců, a dále cituji ze zprávy:

„politický a ekonomický kolaps, rozhoření miličních a kmenových bojů, humanitární a migrační krize, hromadné porušování lidských práv, rozptýlení zbraní Kaddáfího režimu po celém regionu a posílení ISIL v severní Africe.“

Do humanitární krize a porušování lidských práv bezesporu spadá i obnovení obchodu s otroky, byť se o něm v té zprávě explicitně nehovoří. Ve světle zásahu západních zemí v Sýrii je dobrý čas oprášit těch pár poznatků, které všichni kromě Hillary Clintonové a jí podobných získali z intervence v Libyi.

*  *  *

Ve zprávě se píše, že britská vláda nechápala regionální a politickou spletitost Libye a neměla dostatečné informace o skladbě populace a o kmenovém uspořádání Libyjců. Dále neměla zpravodajský materiál o napojení islámských militantních skupin na povstání, což, jak se ve zprávě píše, ovšem mělo být známo, poněvadž mnoho Libyjců se již dříve zapojilo po boku Al-Káidy do iráckého povstání a bojů v Afghánistánu.

Uvádí se, že důležitým faktorem pro rozhodnutí o intervenci byl Kaddáfího televizní výstup, ve kterém údajně hovořil o tom, že se chystá zopakovat některé kriminální činy minulosti. Konkrétně měl hovořit o odplatě vůči Benghází a vyhrožovat, že půjde od domu k domu a bude trestat sympatizanty s povstáním. Důkazy o Kaddáfího útocích na civilisty ovšem žádné nebyly. Při bojích o Misratu bylo zabito 257 lidí a zraněno 949, z toho 22 žen a 8 dětí. Vyšetřovatelé OSN identifikovali v Tripolisu v únoru 2011 přes 200 mrtvých, z toho 2 ženy. Zpráva tvrdí, že z nepoměru mezi mrtvými ženami a muži lze usoudit, že Kaddáfího síly útočily především na mužské (pravděpodobně) povstalce a nikoliv plošně na civilisty. Ve zprávě se dále tvrdí, že Kaddáfí ukázal během povstání na východě země v 80. letech shovívavost, jelikož si byl zřejmě vědom, že tak diversifikovanou kmenovou kulturu nemůže kontrolovat silou strachu a teroru.

Veliká role ve zveličování Kaddáfího údajných úmyslů masakrovat civilisty je ve zprávě přičtena televizi Al-Jazzera a do určité míry stanici al-Arabiya, které tvrdily, že Kaddáfí bombardoval civilisty v Benghází, což, jak se později ukázalo, se vůbec nestalo.

Vyšetřování Amnesty International z června 2011 nepotvrdilo četná obvinění z hromadného porušování lidských práv vojáky Kaddáfího režimu, avšak zjistilo, že povstalci v Benghází lhali a fabrikovali falešné důkazy. Zpráva Amnesty došla k závěru, že „velká část zpravodajství západních médií byla velmi jednostranná, … , [zpravodajství] prezentovalo povstalce jako naprosto mírumilovnou sílu a tvrdilo, že bojovníci režimu masakrovali neozbrojené protestanty, kteří [pro režim] nepředstavovali vůbec žádné nebezpečí.“

Část zprávy o důkazním materiálu, který podložil rozhodnutí intervenovat, je zakončena takto:

„Nenašli jsme žádné důkazy o tom, že vláda Velké Británie provedla dostatečnou analýzu povahy povstání v Libyi. Mohlo se stát, že vláda nebyla schopna analýzu provést kvůli nedostatečnému zpravodajství a nedostatečnému vhledu [institutional insight?] a byla chycena do běhu událostí a jejich vývoje. Vláda nemohla potvrdit, zdali Kadáffího režim skutečně představoval nebezpečí pro civilisty; vláda si vybrala některé části Kaddáfího rétoriky a přijala je jako pravdivé; vláda nezvládla identifikovat napojení islámských radikálů na povstání. Strategie Velké Británie byla založena na špatných domněnkách a na neúplném pochopení důkazů.“

*  *  *

Silnou kávou jsou záznamy dvou telefonních hovorů Tonyho Blaira a Muammara Kaddáfího. Výměna probíhala asi takhle (parafrázuji, zjednodušuji a zkracuji):

TB: Tohle je hrozně obtížná situace. Můžete mi říct, co si myslíte, že se děje?

MK: V Libyi byly spící buňky Al-Káidy. Ty teď začaly útočit na policejní stanice a šíří chaos. Jsou ozbrojené. Patří k Al-Káidě a jejich lídr je bývalý vězen z Guantanama Al Hassadi. V USA ho znají. Hlásají, že jediným a pravým prorokem je Mohamed, je to podobné bin Ládenovi. Lidé se bojí vycházet ven, v ulicích jsou ozbrojené gangy Al-Káidy. Nejsou tu žádní zahraniční korespondenti, nedostáváte objektivní informace.

TB: … násilí musí skončit.

MK: Jaké násilí?

TB: Došlo tam k násilí a krveprolití.

MK: Oni zaútočili na policejní stanice, tam došlo k přestřelkám.

TB: Já vám rozumím. Můžu vám pomoct s mezinárodním společenstvím, ale násilí musí skončit.

MK: Jasně, ale zdůrazněte, že to je boj proti Al-Káidě.

TB: Rozumím.

MK: Pošlete novináře a politiky. Mluvte přímo k nim [povstalcům?] a zjistěte jejich napojení na Al-Káidu.

TB: Musíme se snažit vyřešit to mírově. Žádné násilí.

MK: Ale co když opět zaútočí na policejní stanice nebo vojenské tábory?

TB: Násilí musí přestat, nálety na civilisty musí přestat.

MK: Nic takového se tu neděje. Oni se ozbrojili. Co když zaútočí na vojenské tábory?

TB: Rozumím. Budu teď mluvit s USA a EU, ale situace se musí uklidnit.

Druhý hovor:

TB: Mluvil jsem s lidmi. Nejdůležitější je, aby krveprolití a násilí skončilo.

MK: Kdo to řekl? Tady se 100% nic neděje.

TB: Je to tu ve zprávách, já to vysvětlím, mluvil jsem s lidma a všichni chtějí mírové řešení.

MK: V Libyi žádné boje nejsou. Kdo to říká? Oni chtějí něco jiného, je to kolonizační kampaň a tomu se musíme bránit. Tady se nic neděje – žádné boje, žádná krev. Přijeďte se podívat do Tripolisu.

TB: Přesvědčení je, že se [v Libyi] bojuje. Jestli máte bezpečné místo, měl byste tam jít, protože tohle neskončí mírově a musí přijít proces změny. Ten proces změny může být řízen a my musíme zjistit, jak ho řídit.

MK: To je jako kolonizace, budu muset vyzbrojit lidi a připravit se k boji.

TB: Pokud chcete ukončit násilí, musíte pochopit, jak se to jeví světu. Přemýšlím, jak to udělat co nejvíce mírově. Musíme najít nějakou cestu. Nejlepší bude najít nějaký proces, který přinese mírovou změnu.

MK: Libyjci zemřou a bude zraněno Středomoří, Evropa a celý svět… tyhle ozbrojené skupiny využívají téhle situace a my proti nim musíme bojovat.

TB: Násilí a krveprolití musí skončit.

MK: Tady žádné násilí není, všude je klid. Ale jestli chcete dobýt Libyi, jsme připraveni bojovat. Bude to jako Irák. Proč nepřijedete do Tripolisu a nepřesvědčíte se, jak to tu teď vypadá?

TB: Chci vás ujistit, že nikdo nechce re-kolonizovat Libyi – Libye je pro Libyjce.

MK: Tyhle skupiny podporující Al-Káidu šíří v televizi lži.

MK: My tu nemáme problém. Nechte nás být. Jestli vás skutečně zajímá pravda, sedněte na letadlo a přileťte se k nám podívat.

TB: Zvážím to. … Doufám, že se zamyslíte nad tím, co jsem říkal, a že vezmete iniciativu. Chtěl bych nabídnout nějaké mírové řešení.

MK: Přijeďte se přesvědčit, jaká je realita.

TB: Zůstaňte na příjmu

*  *  *

Jak zdůrazňuje Nassim Taleb, místní vládu nebo vůdce země nelze rovnou porovnávat s nějakou vyspělou severskou demokracií. Člověk nemůže porovnávat Kaddáfího režim s Norskem nebo Assáda s Dánskem. Člověk musí tyhle vlády porovnávat s *lokální* alternativou. Do těchto regionů nelze dosadit demokratickou vládu a myslet si, že to bude fungovat, jak se západní svět přesvědčil v Iráku, Afghánistánu, Libyi a jak se nejspíše přesvědčí i v Sýrii. Člověk nemůže hodnotit diktátora podobně jednoduše, jako to dělá Hillary Clinton, tzn. „diktátor“ = špatný = musíme se ho ve jménu demokracie zbavit, ale na lince Kaddáfí vs. ISIL, Assad vs. ISIL. A zdali jste stále na pochybách o riziku intervencí a iniciovaných změn režimu, podívejte se na začátek dnešního Čtení ke kávě. Důsledky pádu Kaddáfího dalece, dalece přesáhly hranice Libye a jejich následky si poneseme na zádech ještě dlouhou dobu. V zahraniční politice, stejně jako v lékařství, musí platit zásada Primum non nocere – „First, do no harm,“ což (neohrabaně) přeložím jako „v první řadě neuškodit.“

Zdroje:

Zpráva komise:

https://publications.parliament.uk/pa/cm201617/cmselect/cmfaff/119/119.pdf

Záznamy rozhovorů Blair – Kaddáfí:

https://www.parliament.uk/documents/commons-committees/foreign-affairs/09TBandGaddafiCallTranscript-1115-1145.pdf

https://www.parliament.uk/documents/commons-committees/foreign-affairs/10TBandGaddafiCallTranscript-1535-1600.pdf

Robert Fisk:

https://www.independent.co.uk/voices/syria-chemical-attack-gas-douma-robert-fisk-ghouta-damascus-a8307726.html

Uli Gack (via rt.com):

https://www.rt.com/news/424832-douma-attack-german-media/

Pomlouvačné články:

BBC:

http://www.bbc.com/news/blogs-trending-43745629

Sky News:

 

 

Advertisements

Čtení ke kávě (dnes hořkou filtrovanou) – Zatracený nacionalismus

Čtení ke kávě (dnes hořkou filtrovanou) – Zatracený nacionalismus

Člověk, jenž se zvědavostí brouzdá vodami internetu, narazí dříve či později na názor, že se v porovnání s minulými stoletími těšíme mírné, klidné a bezpečné době. Takový názor se opírá o statistiku četnosti válek a tvrdí, že v Evropě již dlouho žádná nebyla (přičemž šikovně opomíjí Jugoslávii, Kosovo a Ukrajinu), a tak trochu se tváří, že války na periferii se Evropy netýkají. Podobné argumenty ve mně rozhodně nevyvolávají pocit bezpečí a „trvalého míru,“ poněvadž to nebylo tak dávno, kdy ve světě zuřili dva z nejintenzivnějších a nejkrutějších zápasů, do kterých se kdy lidstvo pustilo. Jestliže konflikt trvající pár let může připravit o život desítky milionů lidí, a jestliže stisknutí pár knoflíků může docílit stejného výsledku během pár desítek minut, potom si nemá smysl nalhávat, že dlouhé období „míru“ předznamenává vysokou úroveň bezpečí ve světě (omyl, jehož se dopustil i mj. bývalý belgický premiér, viz. https://twitter.com/GuyVerhofstadt/status/832877334260768770 ). Continue reading “Čtení ke kávě (dnes hořkou filtrovanou) – Zatracený nacionalismus”

Čtení ke kávě (šálek Jihlavanky) – Kolik toho nacestuje průměrná hliněná miska?

Čtení ke kávě (šálek Jihlavanky) – Kolik toho nacestuje průměrná hliněná miska?

Národní palácové muzeum v Tchaj-peji je sesterskou institucí Čínského národního muzea v Pekingu. Jak to tak se sesterskými (a bratrskými) institucemi bývá, pokukují po sobě, jedna občas druhé bere a snaží se ji předehnat. Obě však pocítí ztrátu, když jednu z nich zasáhne nepřízeň osudu, poněvadž obě vypráví stejný příběh – mám na mysli historii Číny. Přese všechny rozdíly a Tchajwanský průliv, jenž leží mezi oběma zeměmi, byla jejich historie společná až do konce Čínské občanské války v roce 1950.

Umění, muzejní exponáty a dochované památky to v Číně nikdy neměly jednoduché; vždy se našel někdo, komu se nelíbily. Letní palác v Pekingu byl vypálen Brity na sklonku Druhé opiové války v roce 1860, poněvadž chtěli vyslat silné gesto kapitulujícímu císaři. V plamenech tak navždy zmizely rozsáhlé literární památky staré Číny spolu s dalším uměním, nehledě na samotný Letí palác, který byl nevratně poškozen.
Cokoliv, co připomínalo nenáviděné Čínské císařství, jež definitivně padlo s dynastií Čching na počátku dvacátého století, kdy se zemně rozdrobila na spoustu území ovládaných rozličnými vojevůdci, populace vehementně ničila. Trvalo dlouhou doby, než si Číňané uvědomili, že ničení připomínek vlastní minulosti je jim jen ke škodě.
Nesmím ani zapomenout na Maovu neslavnou Kulturní revoluci z šedesátých let, při které byla slova „staré myšlení, kultura, obyčeje a návyky“ považována za kontrarevoluční se všemi nešťastnými důsledky.

Vraťme se však ke sbírce historických předmětů a umění, které jsou k vidění v Tchaj-peji. Rozsah sbírky činí necelých sedm set tisíc kusů a zaobírá se deseti tisíci let čínské historie. Než se však celá sbírka dostala do Tchaj-peje před návštěvníkovy oči, pořádně se nacestovala. Posuďte sami.

Po Mukdenském incidentu, jenž sloužil k ospravedlnění vpádu Japonců do Mandžuska, nařídil Čankajšek připravit nejcennější předměty národního muzea v Pekingu k evakuaci. Evakuace proběhla v první polovině roku 1933, kdy se obrovská část sbírky přesunula do Šanghaje, odkud se o dva roky později přemístila do Nankingu.
Během druhé čínsko-japonské války ji však v obavách z Japonců postupujících do čínského vnitrozemí opět přemístili, a to na několik míst zároveň – nejvýznamnější byla města Leshan a Anshun. Sbírka zůstala rozdrobená a ukrytá až do konce druhé světové války, a v roce 1947 byla přepravena zpět do Nankingu. Osud jí však nedopřál oddech a poklidné zapadání prachem. O rok později byli komunisté na vítězné vlně a ve vedoucích kruzích Kuomintangu padlo rozhodnutí sbírku přesunout na Tchaj-wan, kam se ji ovšem stihlo přesunout jen nějakých 22%. Přihlédneme-li k zapálení pro kulturu, jaké předvedli čínští komunisté a členové rudých gard, buďme rádi za každý kousek, který se dostal přes průliv.

Zajímavostí Národního palácového muzea v Tchaj-peji je, že se na jeho třech poschodích vždy vystavuje jen (pravidelně obměňovaná) část dochované sbírky. Ta zbývající je ukryta neznámo kde. Říká se, že ji ihned po přesunu na Tchaj-wan ukryli do nitra kopce, na jehož úbočí je muzeum vybudované. Když mi to kamarád říkal, vzpomněl jsem si na Blanické rytíře. Dá se ovšem s klidem předpokládat, že zatímco Blaničtí rytíři čekají celí natřesení, až budou moct vyrazit do světa, tahle ta sbírka, pokud bych ji přisoudil lidské vlastnosti, by si nejspíš přála, aby ji po všech těch přesunech a útrapách konečně nechali být; aby ji nechali stárnout. Přeci jen je v tom dobrá a proto ji obdivujeme.

P.S. – s Jihlavankou jsem to nemyslel vážně 🙂